Kvůli Antichartě. Uvedl magazín Blesk s odvoláním na rozhovor paní Pilarové pro Frekvenci 1. Pokračující hektické období kolem výročí 17. listopadu 1989, přináší už i komické situace. V zoufalých mediálních pokusech tu předlistopadovou dobu co nejvíce zošklivit se dějí věci, které se zdravím rozumem nemají nic společného. Za hrdiny jsou ti, kteří se kvalifikují za disidenty, kteří před režimem utekli na západ, aby dnes měli "opravdu co říci". My všichni ostatní, kteří jsme se tu narodili, studovali, pracovali, vyvedli jsme rodiny, bavili jsme se, jsme málem považovaní tou kavárenskou partou za kolaboranty.
Za nic se paní Pilarová stydět nemusíte. Doba byla taková, že člověk, když chtěl normálně žít a pracovat se musel svým způsobem přizpůsobit podmínkám. Samozřejmě podle jeho "důležitosti". Vystudovaný člověk s ambicemi na nejvyšší řídící funkce musel do KSČ (ředitelské a náměstkovské pozice byly pod nomenklaturou KSČ). Stejně tak byli sledováni umělci, zpěváci, významní sportovci. A i když tito nebyli nuceni přímo vstoupit do KSČ, tak bývali zneužiti k propagaci toho režimu. A kdo se vzpouzel, měl potíže. Ambiciozní pro ředitelské funkce jmenováni nebyli, zpěváci měli zakazovaná vystupování, televize pro ně bývala tabu. Kubišová ztratila kariéru, Matuška zdrhnul do Ameriky. Jiní zůstali, podřídili se režimu, podepsali Antichartu, vystupovali, uváděla je televize a bavili nás svými krásnými písničkami. A doufali, že to přijde, tak jako většina nás ostatních.
A tak jako většina ostatních pro to neudělali nic. A pak tu byli mnozí, kteří dnes tvrdí, že pro to něco udělali. Tvrdí to mohutně, vehementně, záměrně svojí úlohu zveličují, aby z toho dnes profitovali. Co vyložených blábolů se vysypalo z televize při slavení sametu.
Nic by nikdo, ani sebevětší manifestace, nezmohl, nebýt toho, že režim se vyčerpal, Gorbačovský Sovětský svaz dal ruce pryč od Evropy (věnoval se svému rozpadu). Byli jsme předposlední, kde padl režim, po nás bylo už jen Rumunsko. Poslední vedení KSČ už chtělo jenom pokud možno v tichosti odejít. A podařilo se mu to, jedinný Miroslav Štěpán byl odsouzen. Nikdo jiný. Bilak, Lorenz, Kempný, Jakeš, Štrougal a co jich bylo představitelů zločineckého režimu (jak se dnes vyjadřují "kavárníci").
Proč nikdo Havel, Diensbier, Ruml a co jich je, kteří se hlásí k disidenství a kteří hlasitě dodnes hlásají, jak byli bývalým režimem poškozeni, nedosáhl toho, aby čelní představitelé toho zločineckého minulého režimu byli souzeni? Jednoduše proto, že předání moci bylo v té době domluveno se všemi důsledky. Ty důsledky se projevují právě teď schizofrénii našeho malého národa. Většina tak nějak cítí, že to bylo trochu jinak. A tak bylo nutno vyvěsit na budovu Národního muzea obří bilboard Havla s nápisem s Havlem navždy. Nevadí, že to něco připomíná, vytváření vlastních dějin s pěstováním kultu osobnosti, se přece vždy při budování nových pořádků osvědčilo.
Přišli jsme o krásný, podmanivý hlas Marty Kubišové, Matuška odešel až mnohem později. Všichni jste se ale vrátili na populární scénu, což potvrzuje vysokou kvalitu vašeho umění. Václav Klaus vás svojí reformou postavil do jedné řady na startovní čáru. Nějaký tituly zasloužilých nebo národních umělců, to šlo stranou. A všichni jste uspěli. Tak se prosím nestyďte, já to nemůžu poslouchat, je to jako byste se styděli za to, že jste se vůbec narodili.
