Ozón - hrozba pro léto.

Léto budiž pochváleno. S létem ovšem přichází hrozba snížené koncentrace ozónu a naopak zvýšené koncentrace ozónu. Tento zdánlivý paradox má ovšem svojí logiku. Stratosférický ozón je součástí důležité ochrany planety Země před škodlivými účinky ultrafialového záření pocházejícího ze Slunce, troposférický ozón je nebezpečnou součástí přízemního smogu (tkzv. suchý smog). Takže zatímco ve stratosféře je ozón životu prospěšný, v troposféře (při zemi) je ozón lidskému zdraví velmi nebezpečný. Ozón - trikyslík O3 - vzniká působením UV záření na molekuly obyčejného kyslíku. Je ovšem nestabilní a rozkládá se rychle na obyčejný kyslík. Přeměnu ozónu na kyslík urychlují také některé chemikálie, na př. fluor a chlor. 

Co my s tím? Jestli může lidstvo ovlivnit vrstvu stratosférického ozónu je diskutabilní. Poznání, že v laboratorních podmínkách freon urychluje rozpad ozónu je fajn, ale jestli to opravdu pozitivně ovlivní vrstvu ozónu ve stratosféře není zatím prokázané. Aspoň to pomohlo vývoji nových chladících systémů pro naše chladničky. A pro nás? Nelezme tak bezstarostně na Slunce, to je vše.

Troposférickému ozónu se musíme naučit vyhýbat. Postavit se v horkém letním odpoledni, kdy se nepohne lísteček, na náměstí I.P.Pavlova a pozorovat "cvrkot", je tedy dost nerozumné. Když už jsem se tam ocitl, tak honem pryč. Trposférický (přízemní) ozón vzniká složitými chemickými reakcemi oxidů dusíku ve výfukových plynech automobilů s dalšími těkavými chemikáliemi přízemního smogu za horkých letních dnů a bezvětří.

Ozón je ovšem také výhodně používán. Jeho silné oxidační účinky toxické pro bakterie jsou využívány na př. ve zdravotnictví ke sterilizaci nástrojů, k desinfekci pitné vody (místo na př. chlóru), v průmyslu pak k bělení celulózy pro výrobu papíru, nebo k bělení textilních látek. Jeho desinfekční vlastnosti jsou tak vynikající proto, že má tak velkou mikrobiocidní účinnost.

Po použití se ozón rozpadá na obyčejný kyslík. Určitě dobře, i když i s kyslíkem je to taky někdy těžké. Jeho procentní zastoupení v dýchatelném vzduchu se uvádí mezi 21-23%. Málo se mluví o nebezpečí, které by přinesla větší koncentrace kyslíku. Už při 30% koncentraci by byl svět ohrožen nebezpečím nezvládnutelných požárů. I při normálním lidském uspokojování základních potřeb, to jest dýchání, přijímání a zpracování potravy dochází k oxidaci v těle každého z nás, což není nic jiného než proces hoření za vzniku oxidu uhličitého. Při zvýšené koncentraci kyslíku by tedy teoreticky mohlo dojít i k vnitřnímu vznícení. Ostatně bylo o tom napsáno dost hororů.

Ten oxid uhličitý, který při hoření, ale i dýchání vzniká, je procentuelně v dýchatelném vzduchu zastoupen 0,03 %. To je hodnota, která působí jako červený hadr na tento ekologicky poblázněný svět. Od doby přijetí Kjótského protokolu svět vydal neuvěřitelné prostředky (uvádějí se triliony dolarů) na to, aby se ty tři setiny procenta zastoupení CO2 v dýchatelném vzduchu ještě snížily. Nesmysl.

A tak mi připadá, že jako vždy, je nejlépe nechat to na přírodě. Vyhnout se nebezpečným koncentracím přízemního ozónu, nevystavovat se hloupě slunečnímu záření při snížené vrstvě stratosférického ozónu. Neriskovat při průzkumech různých jeskynních prostorů, dolů, ale i na př. podsklepení, kam by mohl zatékat oxid uhličitý, který je těžší vzduchu. A užít si parádně přicházející léto. Tak málo k zapamatování, pro mozek každého z nás hotová brnkačka.