Měli jsme se za komunistů lépe?

Zřejmě většině uživatelů internetu známá kalkulačka, která porovnává ceny z r. 1989 před revolucí a ceny roku 2011 s ohledem na průměrné platy tehdy a dnes. Zajímavé je srovnání cen základních potravin, které vycházejí dnes mnohem příznivěji, než tehdy. Za všechny ceny - rohlík (za komunistů známý gumák) - 0,30 Kč s přepočítáním na dnešní průměrný plat by měl stát 2,10 Kč. Gumák stojí 1,50 Kč, jsou tu i lepší rohlíky, které jsou dražší, zde jde o porovnání ceny gumáku. Výrazný nárůst cen tvoří energie všeho druhu, hlavně voda, která byla za komunistů téměř zadarmo. Nechci v tomto článku ty ceny komentovat, tu tabulku zřejmě většina uživatelů internetu zná.

Problém jestli tehdy, nebo teď spočívá podle mého názoru někde jinde. Obyvatelstvo, občané, obyčejní lidé (strašný výraz, nikdo přeci není obyčejný člověk), jsou neustále vystavováni napětí, strachu z budoucnosti. Na vině je ztráta jistot. Nemáme pracovní povinnost, s tím ovšem souvisí i ztráta práva na práci. Za to se ale uplatňuje bolševické - kdo nepracuje, ať nejí. Naplno je uplatněna svoboda slova, svoboda tisku. A protože to je stále i po těch 22-ti letech pro nás nový fenomén, je tato svoboda nevídaným způsobem zneužívána. Tak velmi zneužívaný pojem "Blbá nálada", který snad jeho tehdejší autor tak nemyslel. Jak řekla paní expremiérka Slovenska Iveta Radičová na Fóru 2000 na adresu tisku: "Važme slová". Prostě občan je pod neustálým tlakem informací, často záměrně zavádějících a to i od médií, kterým vždycky věřil. Veřejnoprávní televizi a takzvanému solidnímu tisku.

Vrátit se zpátky před rok 1990 nelze. Když pomineme absurdní scénář, že tentokrát by nás ostnatým drátem obehnala sousední Evropa, tak se dá taková situace vyjádřit asi následovně. Zavést nanovo právo na práci by znamenalo vytvořit nová pracovní místa. Tedy nutně znárodnit, vytvořit národní podniky. Ty by musely do státního rozpočtu odevzdávat většinu zisku, čímž by se stávaly neschopnými konkurovat svými výrobky na světovém trhu. To by znamenalo uzavření ekonomiky, aby nemohla konkurence ze Západu likvidovat zdejší trh. Takže další vynucené kroky - kontrola oběhu peněz, kontrola devízového trhu (pamětníci vědí o čem je řeč), kontrola výjezdu občanů do ciziny (právě z důvodu kontroly deviz).

To všechno byly vynucené kroky tehdejšího režimu. Od prvního (zřejmě sympatického) záměru zajistit všem práci, už byly všechny další kroky vynucené. Přes pracovní povinnost, uzavření hranic až k pronásledování odpůrců. A hlavně hluboký propad konkurenceschopnosti, tedy totální zaostávání za světem ve všech oblastech.

Pád tehdejšího režimu nepřivodili žádní disidenti. Režim dospěl na svou hranici, další vynucené kroky už nebylo možné vůči obyvatelstvu uplatňovat. Proto se svého dominantního postavení vzdal. V celé východní Evropě a i v SSSR prakticky najednou. Z většími či menšími konflikty, buďme rádi, že u nás se to obešlo bez konfliktů. 

Problém dnešní doby je v tom, že tentokrát západně od nás v Bruselu vyrostl moloch, který si podobně jako tehdy SSSR, usurpuje právo rozhodovat o národech Evropy, které se v naivních představách sdružili do Evropské Unie. Nesmyslná dotační politika Bruselu likviduje u nás zemědělství, náš průmysl se stává stále více závislý na rozhodnutích Evropské komise. Nově je tu snaha kontrolovat naše banky, tedy kontrola oběhu peněz (to už tady přece bylo - viz třetí odstavec). Všechny kroky centrálního řízení vždycky nutně vedly k propadu hospodářství. Dnešní recese v celé EU to jenom dokazuje. Už stagnuje i Německo. Evropská Unie se začíná propadat do permanentní krize.

Zřejmě nám nezbývá než čekat až se moloch zahltí a Evropa začne zase normálně fungovat. Nic co už tady jednou nebylo - vrátit se do dob EHS, před Lisabonskou smlouvu.