Poslouchal jsem minulý týden v televizi rozhovor s touto naší oblíbenou herečkou, k jejímu významnému výročí. Upřímně jí k narozeninám gratuluji. Jsme stejný ročník a to mě přimělo k napsání tohoto článku.
Já si to všechno taky dobře pamatuju. V zábavné hudbě zlatá šedesátá, kdy pod vlivem Beatles tady vzniklo mnoho velmi úspěšných beatových skupin. A to množství skvělých divadelních a filmových herců. Heger, Prachař, Kopecký, Zázvorková, Kolářová, Hrušínský ... radši s tím výčtem končím, to bych nepsal nic jiného. A ty skvělé filmy a divadelní představení. Pak přišel rok 1990, Václav Klaus postavil všechny na jednu startovní čáru. To mnozí velmi těžce nesli, řada významných umělců chtěla u číše vína točit kormidlem naší polistopadové politiky. Všechna čest mnohým z těch, kteří se v nových poměrech znovu našli. K těm počítám i paní Danielu Kolářovou.
Všechno se ovšem změnilo. V populární hudbě převládá styl velmi hlasité tvrdé hudby, objevil se rep. To nic moc pro uši našeho ročníku už nic není. A divadlo? Samozřejmě musí hrát kusy, které jsou navštěvované diváky. Divadla musí hospodařit. Hrát hry, které mají co říci, jsou významné svým obsahem, to dnes moc nefrčí. Ale na dotace radši moc nečekejte.
Ono s velkou logikou se dnes člověk moc nepotká. Vždycky jsem si myslel, že to jak komunisti dokázali překrucovat dějiny, události, že to už teď v nových polistopadových poměrech nebude. V televizi vidím, jak pod sovětskou vlajkou se srpem a kladivem, se čtou zápisky ženy krutě pronásledované českým komunistickým režimem. Tady, zdejšími komunisty. A nedá se moc věřit tomu, že je k tomu někdo nutil. Bylo to opojení vlastní mocí, kruté zneužívání nejhorších vlastností člověka. Jako paní Kolářová i já jsem prožil celý dosavadní život v těchto názorových kotrmelcích. Uvolnění v r. 1967, nadějný rok 1968, srpen 1968 a krutá normalizace vedená českými komunisty. A ty tu máme dokonce v parlamentě, co nevidět budou zřejmě i ve vládě. Přesto, co tady za 40 let své krutovlády způsobili. To nám nevadí, nadáváme na Rusáky.
Přitom právě Rusáci v sobě našli tu ohromnou sebereflexi, která nám "Dobrým zápaďákům" tak chybí. Rozpustili svou říši a nastoupili svou cestu k demokracii. A to je právě to, co nám Zápaďákům na nich vadí. Nastoupili svou cestu. Putin zastavil rozkrádání své velké země západními nadnárodními společnostmi. To Západu umožnil Jelcin, tehdy jsme byli s Rusy velkými kamarády. Putin to zastavil a už je Rusko nepřítelem Západu číslo jedna.
To, že je Rusko demokratická země lze dokladovat i na právě proběhlých volbách do státní dumy. Účast lehce nad 50%, mnoho podezření na falšování výsledků. Nic, co bychom u nás neznali. Přesto veliká podpora dnešnímu vedení země. Jiné volby, do zemských sněmů v Německu, ukazují na postupný rozklad ideologie mocné Evropské unie. I ten dosud tak ukázněný německý občan ukazuje svou sílu. Madam Merkel to bude muset všechno znovu uvážit.
A tak, když jsem paní Kolářovou poslouchal, jsem si jenom potvrzoval svůj pohled. Jsme opět někým řízeni, je nám opět něco vnucováno. Přesto je to násobně lepší. Nemusíme se nechat tak úplně ovlivňovat mediálním nátlakem, vycházejí knihy, které je nutno číst, abychom byli v obraze, co se to ve světě i s námi vlastně děje. To dřív nebylo.
Jenomže se nečte. Mládež snad (s nadsázkou řečeno), vůbec číst ani neumí.
Paní Kolářové srdečnou gratulaci a přání mnoho zdaru.
