O strakatém kabátu, Pepkovi Vyskočovi, hospůdce Knoflík a o volbách

Že se blíží volby, je vidět na každém kroku. Političtí lídři v doprovodu svých nohsledů a věrné klaky se hemží, ba přímo srocují v ulicích; množství jejich více, či méně profláklých ksichtů na bilboardech u silnic, ale i na sociálních sítích houstne geometrickou řadou.  Ba i mezi některými blogery tady na IDNESu začíná být patrno, že ten či onen kope (pardon, píše!) v barvách té či oné partaje.

VOLBY 2013archiv

Jan Werich říkal – kdyby blázni nosili strakaté kabáty, bylo by to na světě přehlednější… S tím souhlasím. Pokud si někdo oblékne strakatý kabát, jde se svým ksichtem na trh, a otevřeně říká – jako člen Ligy pěstitelů tulipánů Vám chci vysvětlit, proč se v příštím období bez tulipánů v parcích a na náměstích neobejdeme, beru to. Sice si dál budu nejspíš myslet, že tulipánů je všude kolem tak akorát a více jich netřeba, ale budu respektovat jeho názor.

Co neberu, jsou rádoby objektivní kecy a moudra o tom, že jediné správné je volit – dejme tomu – Fanklub Pepka Vyskoče. Protože nikdo jiný, než zrovínka Pepa Vyskoč, nemůže napravit vše, co dosavadní vlády pokazily.

Nebo naopak – jediné moudré a navíc státotvorné rozhodnutí je volit Stranu putimských chovatelů kozlů, protože jen ta může zabránit tomu, aby se Pepek Vyskoč dostal k moci. A to vše hezky učesáno na pěšinku a ukryto do hávu nezaujatého pozorovatele: „já nic, já muzikant; máte štěstí, že jdu náhodou kolem, abych Vám poradil“. Ne, díky, o takové rady fakt nestojím.

Ve stařičké semaforské písničce se zpívalo:

Stalo se módou sezóny
Do nepravostí rázně tepat
Kaiserok této fazóny
Mně ale nikdy dobře nepad…

…a to bych rád parafrázoval. Nemyslím si totiž, že jako čtenáři blogů čekáme na to, až nám někdo moudrý poradí, koho volit a koho ne. Koho volit určitě nebudu, to vím sám moc dobře. Koho volit budu, to je ještě ve hvězdách. Ale nic z toho nechci komukoli vnucovat. A nebudu. Kaiserok agitátora oblékat nehodlám.

Bavím se (trochu smutně) na jisté sociální síti. Zase, podobně jako kolem prezidentských voleb, dochází u mnohých k „pročišťování“ seznamů přátel. S úlevou konstatuji, že mne se to nedotklo na přelomu roku, když jsme volili prezidenta, a nedotkne se mne to (jak doufám) zřejmě ani dnes. Možná to bude tím, že rozhodující podíl v seznamu lidí, které považuji za své přátele, mají takoví, které jsem v nejrůznějších etapách života potkal mimo sociální síť. Soukromě nebo profesionálně jsme ušli kus cesty spolu. A i když se naše cesty už třeba dávno rozdělily, není důvod tu etapu „škrtnout“ třeba jen proto, že se lišíme v názoru na to, kdo by měl „sedět“ ve Strakově akademii a kdo někde jinde.

Ano, i v mém seznamu přátel jsou lidé, s nimiž jsem se nikdy nesetkal osobně.  Ale věděl jsem o nich, nebo oni o mně, nebo jsme o sobě věděli navzájem. Znali jsme svou práci, své názory a postoje. Ne s každým z nich se mohu ztotožnit v jeho politických názorech. S mnohými dokonce výrazně nesouhlasím. Ale vážím si těch lidí zpravidla pro něco zcela jiného. A hlavně - pro to „něco jiného“ je považuji za přátele.

To, že mají jiný názor, než já, s úctou respektuji. Vážím si toho, že názor mají. Ale zároveň oceňuji, když mi jej nevnucují.

Jsou dva legitimní způsoby, jak názor vyjádřit. Obléknout ten úplně nejstrakatější kabát a sám kandidovat. Nebo – vybrat si volební lístek, pohrát si případně s kroužkováním, a hodit ho do volební urny.

Ano, ani já nejsem nadšený z našeho volebního systému. Hlavně proto, že mne jako voliče při volbách do Poslanecké sněmovny nutí dát hlas jedné jediné partaji, a nemohu svůj hlas rozdělit třeba několika slušným lidem z různých politických stran. I já někdy bojuji se skepsí a pocitem marnosti, že svou volbou budu (bez ohledu na kroužkování) volit také ty, které ve Sněmovně mít nechci. Neumím si ale představit, že bych volit nešel.

Možná proto, že mám ještě v živé paměti dobu, kdy se konaly volby, ve kterých se nevolilo, a jen se (manifestačně) vhazovaly do urny unifikované lístky s „predestinovanými“ kandidáty Národní fronty, si té možnosti jít za plentu a „vybrat si“ vážím. A vážím si každého, kdo té možnosti využije, i kdyby volil třeba „Stranu štamgastů z hospůdky Knoflík na Smíchově“; tím, že půjde k volbám, má názor a ten názor tím vyjádřil. A s takovým člověkem si kdykoli v budoucnu rád sednu a budu se bavit o tom, zda ti, kdo byli zvoleni, konají dobře nebo špatně. A přes rozdílnost názoru budu vnímat a sdílet jeho radosti i strasti. Smutek i znechucení, radost i uspokojení. 

S těmi však, kdo názor nemají nebo si za ním nestojí tak pevně, aby k volbám šli, nemá (aspoň pro mne) smysl v budoucnu debatami o politice ztrácet čas. Nikoli „navěky“.  Ale nejméně do příštích voleb. Na jejich kritiku čehokoli budu mít jedinou odpověď: chápavý úsměv, pokrčení ramen a větičku – musíš být spokojen, je to jak jsi chtěl ty. Přesně takhle jsi „volil“ tím, že jsi k volbám nešel.

P. S. :  Jen se v duchu modlím, abych se - až příště přijdu do Knoflíku - nedozvěděl, že štamgasti mé oblíbené smíchovské hospůdky "páté cenové skupiny" opravdu budou v nadcházejících volbách kandidovat,  a že jsem se -  právě teď  - nechtěně dopustil předvolební agitace.