O dušičkách, dětských otázkách a o světle svíček...

"Mami, proč jsi tu svíčku nepopsala? Jak bude babička vědět, která je pro ní...? Těch svíček je tu strašně moc..." řekla dívenka při pohledu na stovky svíček, rozestavěných u zídky rozptylové loučky.... ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ´

Dušičkový večer u rozptylové loučky na jednom malém pražském hřbitově… Jen pár kroků ode mne zapalovala svíčku elegantní pětatřicátnice s malou dcerou.

Sotva se knot rozhořel a maminka postavila svíčku na zem, prořízla ticho dětská otázka...

"Mami, proč jsi tu svíčku nepopsala? Jak bude babička vědět, která je pro ní...? Těch svíček je tu strašně moc..." řekla dívenka při pohledu na stovky svíček, rozestavěných u zídky rozptylové loučky....

Ihned jsem zpozorněl, a zvědavě čekal na odpověď. Maminku však na rozdíl ode mne ta otázka zrovna nenadchla...

"Ty máš ale starosti, prosím tě… Oni si to v tom nebi už nějak přeberou..."

Ukončila diskusi a vlekla ohlížející se holčičku pryč...

Díval jsem se za nimi. Ta paní by měla vědět, o čem jsem zrovna přemýšlel já. Mně šlo hlavou zrovínka totéž, co té malé holčičce.

Přemýšlel jsem, jak ti, co jim svítíme o dušičkách na cestu, poznají, které to světýlko je zrovna jejich. Všichni přece měli jména, nám tak drahá... A ty svíčky jsou bezejmenné...

Potom jsem - alespoň sám sobě - odpověděl. Ti nám nejdražší, na které při zapalování svíček myslíme a vzpomínáme, jsou bez ohledu na to, kdy nás opustili, i tady u té zídky přece s námi. Sledují naše kroky tady jako všude jinde. A tak dobře vědí, která svíčka je ta jejich.

A ještě něco jsem si uvědomil. Těmi dnes zapalovanými svíčkami nesvítíme my jim. Ale oni nám.