Nejen o půlkulatém výročí a vstupcích

Je to zvláštní, ale srpen 68 mi dodnes připadá „nedávno“. Přitom uplynulo 45 let, co vstupci vtrhli do maličké země v srdci Evropy. Uplynulo 45 let od doby, kdy od nás dal zbytek Evropy i světa ruce pryč. Jako dítě jsem tenkrát to, že nás všichni nechali vstupcům na pospas, vnímal jako křivdu…  

archiv

..................................................

V noci z 20. na 21. srpna 1968 naše území obsadila okupační vojska pěti zemí Varšavského paktu – SSSR, Maďarska, Polska, Bulharska a NDR. Lépe řečeno - vtrhli k nám „vstupci“. Krásné slovo. Nevím, skutečně nevím, zda autorem toho slova byl Jan Werich nebo Vladimír Škutina. Každopádně to slovo, které tak moudře, s českým nadhledem a možná trochu smutným humorem, vystihovalo podstatu věci, zaznělo poprvé v jejich společném projektu – „Co tomu říkáte, pane Werichu?“. Tak je beru jako autory oba.

Prezident Svoboda se neblahou zprávu, že jeho země je v tu chvíli obsazována okupační mocí vstupců, dozvěděl údajně již v pozdních večerních hodinách od sovětského ambasadora. Nevím co je na tom pravdy, ale tradovala se historka, že soudruzi na ÚV KSČ se o tom, že se k nám valí tanky, dozvěděli telefonem od vrchního z hotelu Pomezí na Cínovci. Jenže tomu prý nevěřili a vzkázali na Cínovec dobrou radu, ať tam soudruzi radši přestanou chlastat. Je li to pravda, pak teprve v té chvíli asi personál hotelu Pomezí měl pořádný důvod si dát panáka.

Bylo mi tenkrát necelých deset let. Trávil jsem zrovna prázdniny u babičky v jedné středočeské vesničce. Do té noci to byly docela normální prázdniny, jako asi u všech dětí. Rodiče – nejen mí – prostě všichni tehdejší „dospěláci“ už v té době tušili, že se něco děje. A dít bude. Okupací ale byli zaskočeni všichni. Tu nečekali.

S tím ránem mám spojené dvě vzpomínky. Jednak na puštěnou televizi, která vysílala záběry na běhající „nohy“ někde za oknem, z kamery, umístěné někde v suterénu. A plačící babičku, která mi pořád dokola opakovala, že – „začala válka“.

Tvrdím, že tenkrát pod pásy tanků skončily nejen naše prázdniny, ale do značné míry i bezstarostné dětství. Dospěli jsme zčásti hned, a dospívali každým týdnem. Nikdy předtím ani potom se děti školou povinné tolik nebavily o politice jako tenkrát my. Je z dnešního pohledu až komické, jaký jsme najednou měli přehled o vývoji na domácí scéně i o mezinárodní situaci. Vedli jsme mezi sebou, mezi dětmi školou povinnými učené disputace, hodné akademické půdy…

Ještě chvíli přetrvával slastný pocit svobody, svobody v okupované, ale hrdé zemi. Nálada kolem nás stále svědčila pravdě a nazývání věcí pravými jmény. To ale mělo brzo skončit. Už i na nás, děti, mělo brzo dolehnout mrzačení pravdy. Ztráta národní hrdosti. Už i my jsme brzo museli začít se učit, že je nutné rozlišovat, před kým o čem mluvíme. I my se museli smířit s tím, že pravda začala být mrzačena. Bylo kolem nás stále méně dospělých, kteří tu pravdu říkali nám. A kterým jsme ji směli říct my.

Je to zvláštní, ale srpen 68 mi dodnes připadá „nedávno“. Přitom uplynulo 45 let, co vstupci vtrhli do maličké země v srdci Evropy. Uplynulo 45 let od doby, kdy od nás dal zbytek Evropy i světa ruce pryč. Jako dítě jsem tenkrát to, že nás všichni nechali vstupcům na pospas, vnímal jako křivdu…

Nedávno jsem slyšel zařazení své generace do kategorie „narození krátce po druhé světové válce“. Chtěl jsem se ohradit. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem se narodil jen necelých 14 let po té zmíněné válce. Generace dnešních desetiletých se narodila … nějakých 13, 14 let po sametovém převratu.

Nám tenkrát byla druhá světová válka strašně vzdálená. Až osobní zkušenost s ruskou okupací nám dala poznat historický mezník.

Generaci dnešních desetiletých proto budeme jen těžko vysvětlovat nejen ten osmašedesátý rok, ale i celou normalizaci… I sametový převrat je pro ně už něco, co je jen nudně (a navíc ne moc přesně…) popsáno v učebnici vlastivědy.

Přesto budu rád, když dnešní desetiletí nebudou muset na události těchto dnů vzpomínat jako na další historický mezník, který v jejich zemi všechno obrátil vzhůru nohama. Kéž jejich letošní prázdniny zůstanou normálními prázdninami. A kéž se nemusí učit lhát.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Vladimír Voráček | úterý 20.8.2013 22:18 | karma článku: 28,55 | přečteno: 1464x
  • Další články autora

Vladimír Voráček

Pochod Rusko - kámoš

10.3.2015 v 20:16 | Karma: 14,48

Vladimír Voráček

...místo valentýnky

14.2.2015 v 12:55 | Karma: 10,12