Jak (ne)napsat telenovelu

Už jsem v životě napsal ledacos. Jen telenovelu ještě ne. Ale mám k tomu nakročeno. Úplně ten scénář vidím.  

Vladimír Voráček

Začíná nostalgickou idylkou osmdesátých let. Zcela neznámou zpěvačku svede náhoda dohromady s  jen o málo známějším zpěvákem. Pro oba se setkání stane osudovým. Vytvářejí popovou dvojici a jejich hvězda stoupá strmě vzhůru. Všímá si jich televize i gramofonové společnosti. Texty k duetům jim píše režimní básník. Oba jsou mladí a krásní, oba talentovaní. Jsou ideálním vzorem pro mládež. Pro mládež socialistické současnosti.

První epizoda by určitě končila v průvodu. Prvomájovém. Šťastný páreček by nesl transparent – „My, mladí umělci, jdeme s vámi.“ A z tribuny by jim zamával sám generální tajemník.

Již sestřih ukázek za prvním dílem by prozrazoval, že ne vše je zlato, co se třpytí. Po idylce přichází sprcha. Párečku se daří na rozzářených podiích. Méně už za dveřmi bytu, kam si – aniž by cokoli zastíral – vodí hlavní hrdina milenky. A až po nocích plných vášní s nimi vždy ráno přichází obšťastnit do její postele i hlavní hrdinku.

Epizoda by končila tragicky. Hlavní hrdina umírá pod koly rozjetého vlaku, kam za záhadných okolností vjede automobilem, který sám řídí. Slzy naší hrdinky nad jeho hrobem budou tak upřímné, že ani u obrazovek nezůstane jedno oko suché.

Naše hrdinka je ale skutečně báječná. Skoro jak slavná markýza Angelika. Ta sváděla feudály a piráty od středomoří k tichomoří. To postelí naší hrdinky prošel pro změnu skoro každý, kdo něco znamenal v šoubysnysu. Mladé herecké hvězdičky i moderátorští matadoři. Muzikanti, zpěváci. V mém scénáři jí dopřeju kohokoli. A ji komukoli. Abych to zdramatizoval, stane se i múzou slavného kapelníka, a daruje mu dokonce syna. Psát to Rosamunde Pilcherová, tak tady udělá konec. Ale já píšu telenovelu, a do telenovely se mi konec ještě nehodí.

Hlavní hrdince dám poznat další muže, v jejichž posteli bude „trestat“ nevěry svého partnera. Současné i bývalé, skutečné i smyšlené. Pak to zdramatizuju únosem. Naše hrdinka prchá od svého partnera k podivnému individuu. Z útěku k němu se ale stává únos. Sice nevím jak, ale to v mé telenovele není přece podstatné. Při dramatických okamžicích, kdy je půvabná blondýnka pravidelně znásilňována svým psychotickým únoscem, který ji na sex poutá vždy k radiátoru, si budou divačky zakrývat hrůzou oči.

Hrdinka se opět vrací k partnerovi, aby od něj o něco později opět odcházela a zas se vracela. Jo, návraty k milencům bývalým, současným, od těch budoucích i naopak jsou jedním ze dvou nejvýraznějších znaků, které mou hrdinku činí tak jedinečnou. Druhým je alkohol. Mužům věrná není, nebyla a nebude. Alkoholu ano.

Po nepohádkovém manželství s pohádkovým princem, který přijde na buben, a to jako manžel i jako filmový producent, se postelí naší hrdinky prosmýkne zchudlý italský šlechtic, aby ji od něho vysvobodil její bodyguard. Od toho ji zase vysvobodí její fanoušek a vášnivý obdivovatel, a to sotva pár týdnů po svém neúspěšném pokusu si ji od bodyguarda odkoupit. Následně je označen za únosce. Bodyguard se vydává spolu s několika odvážnými investigativními žurnalisty z bulvárních plátků ji hledat do Itálie, kde ji osvobozuje – ne od jejího únosce, ale z fešáckého zajetí ve skrovném venkovském sídle jejího šlechtického exmilence, kterému ji její údajný únosce v mezičase předal…

Pak jsem se v příběhu i já sám trochu ztratil. Už jsem přestal mít přehled, kdo je hrdina a kdo je padouch. Ono při sto padesáti dílech telenovely se to sice obvykle ztratí, tak by mi to mohlo být jedno. Jenže jsem začal mít pocit, že by tomu příběhu snad ani zaryté divačky mýdlových oper nevěřily.

A to ani u žehlení.

Vážené a milé dámy, slibuji Vám, že této telenovely zůstanete ušetřeny. Pokud ji za mne ovšem nenapíše někdo úplně jiný.