a dnes to znamená smutno. „Je to krásné, že mohu vzpomínat na řadu báječných kolegů, s kterými jsem mohl hrát,“ říkal mi před osmnácti lety Vladimír Ráž, „ale potom je také častěji smutno, když odcházejí. Obzvlášť, když jsou mladší než já...“
Na to jsem si vzpomněl dnes ráno, když jsem dostal od zprávaře Českého rozhlasu ránu do hlavy, že umřel Rostislav Čtvrtlík. A pak jsem jen seděl a kouřil a koukal do blba a vztekal se, jak je to nespravedlivé, a proč ksakru musejí umírat tak dobří lidé a proč tak zbytečně brzy!
A tak jako tenkrát Vladimír Ráž vzpomínal na seriál Byl jednou jeden dům, na svého seriálového bratra Patrokla a na další svá setkání s Jiřím Adamírou, já dneska vzpomínal na Rosťu. Na náčelníka Bromdena v Přeletu nad kukaččím hnízdem, na Cheeche ve Výstřelech na Broadwayi, na Aslaka z Peer Gynta...
A taky na kouzelníka z Lublinu Jašu, a jak ten Čtvrtlíkův Jaša tenkrát vlastně zavinil, že se kolegyně Zuzana zamilovala tak, až odešla od divadla k cirkusu.
A vzpomínal jsem samozřejmě na Lennieho, a jednou určitě budu zase šťastný a pyšný, že jsem si o těch myších a lidech mohl s Rosťou na jevišti zahrát, ale dneska ne, dneska je smutno.
Vzpomínal jsem, jak svému neurochirurgovi Rosťa splnil sen být jeden večer vrchním číšníkem, a pozval ho k nám do Volyně, kde pak v hospodě U radnice dostal místo večeře frak a směl obsluhovat. Vzpomínal jsem, jak se Rosťa krásně pochechtával, když jsem mu dal svou knížku pohádek, a on zjistil, že v ní vystupuje jako čaroděj Čtvrtlík, který zaklel žabí princeznu do člověčice, protože mu počurala čarodějné bejlí. Vzpomínal jsem, jak za námi Rosťa jezdíval do šumperského divadla a jak po bohatýrském večeru, který se protáhl až do rána, s hlavou znavenou a očima zarudlýma srdceryvně prohlásil: „Je mi Šumperk...!“
Rosťo, je mi Šumperk, a dneska to znamená smutno!
