Zajatcem Sauersacku.

Sauersack,  původní název obce Rolava v Krušných horách a také stejnojmenný důl na cínovou rudu a závod na její zpracování.  Jak jsem se mohl stát jeho zajatcem?

Samozřejmě,  že ne doslova.  Stal jsem se zajatcem genia loci tohoto místa, kde se po staletí dolovalo, kde za druhé světové války postavili závod na zpracování cínové rudniny a který byl záhy po válce opuštěn a ponechán svému osudu. Pomalu vracející se příroda beroucí si své území zpět  z chátrajícího  areálu udělala tajemné místo vyhledávané turisty, dobrodruhy, hledači pokladů  a v neposlední řadě filmaři, jimž se zpustlá a záhadná lokalita zdá natolik fotogenická, aby ji použili do svého díla.

Poslední, obecně známý,  filmařský počin byl asi jeden z dílů televizního detektivního seriálu Rapl, v němž úchylný vrah nastylizoval svou oběť do kruhového odkalovacího bazénu. Lokalitu jsem chtěl navštívit už dávno, ale teprve po té, co jsem ji viděl ve jmenovaném seriálu (umocněném jeho syrovou, temnou a marnou atmosférou) jsem se rozhoupal. K návštěvě jsem ještě zlákal svého dlouholetého kamaráda a také zdejšího blogera Martina Valinu, který jsa místním znalcem, mi se svou ženou ukázali nejenom areál,  ale ještě asi tisíc dalších věcí z oblasti od Nejdku po Jelení,  které by byly na mnoho dalších blogů. Třeba příště, dnes je na řadě Sauersack, tedy především to, co zbylo ze zpracovatelského závodu.

Po vypuknutí druhé světové války, kdy bylo Německo výrazně omezeno v možnostech dovážet cínovou rudu nebo surový cín, bylo říšskou válečnou mašinerií rozhodnuto najít nějaké vlastní zdroje. Lokalita Rolavy se sama svou historií dolování rud nabízela.  Otevřením nové dolovací jámy a stavbou závodu na zpracování cínové rudniny byla pověřena berlínská firma Zinnbergbau Sudetenland, GmbH. Vlastní stavbu provedla firma Pittel-Brauswetter z Karlových varů, technologii dodala firma Krupp-Gruson-Werk z Magdeburku. Od roku 1940 bylo zahájeno dolování v nové jámě, od roku 1942 byl zahájen provoz úpravy rudniny. Tato měla mít podle předpokladů kovnatost 1,34% , jejím zpracováním měl výsledný produkt kovnatost 43% a byl dále odvážen do hutí ve Freibergu na finální zpracování.

Předpoklady báňského průzkumu z roku 1913 se ale nenaplnily a závod tak měl od samého počátku problémy s rentabilitou i přes to, že většinu prací  zde zajišťovali váleční vězni. Podle různých pramenů jich zde mělo pracovat mezi 300-600 v třísměnném provozu. Další personál v počtu asi 200 osob tvořili místní sudetští Němci, pracující na pozicích odborné obsluhy a oprav technologie. Několik dalších desítek zaměstnanců pak tvořili Češi, buď místní nebo nasazení, kteří zajišťovali údržbářské práce v areálu závodu.

Po válce závod převzal prozatímní národní správce Vojtěch Nedvěd,  který se,  mimo jiné,  zasloužil o záchranu většiny archivních materiálů, v kterých dnes mohou badatelé čerpat informace a třeba také vyvracet řadu mýtů, které o závodu během války a po ní, vznikly.  Národní správce měl ale těžkou pozici. V poválečném chaosu, byl prioritní zájem státu na dostatečné produkci potravin. Nerentabilní důl s úpravnou nebyl tzv. na pořadu dne. Správce byl nucen si nejnutnější provozní kapitál opatřovat jak se dalo. Prodávala se vytěžená ruda nebo třeba také seno posečené na loukách patřících k areálu.

Závod byl přiřazen k Rudným dolům Příbram. To, že byl ve skupině s dalšími závody jejichž předmětem podnikání byla těžba nerostů mělo za následek to, čemu se dnes říká kanibalizace.  Ze Sauersacku byla postupně vymontována těžební technika a technologie úpravy rudniny a odvezena do závodů v Netolicích, Tuchlovic u Kladna, Tisové u Kraslic a dalších. Postupně se tak stávala ze závodu prázdná slupka, která již neměla šanci na opětovné zprovoznění. Další věcí, která decimovala personál,  byly odsuny sudetských Němců, kteří představovali tu nejkvalifikovanější část zaměstnanců. Do konce roku 1946 se už v podstatě pouze kontroloval odvoz zařízení a materiálu. 1.ledna 1947 skončila úloha národního správce a symbolickou tečkou za provozem závodu bylo přejmenování obce Sauersack na Rolavu  17.března 1947. Dá se říci, že tady končí definitivně provoz a začíná doba, kdy se areál začíná přeměňovat v archeologickou lokalitu.

Dnes jsou v areálu vidět ponejvíce podezdívky původně dřevěných budov, cihlové budovy nebo dostavby už se pomalu rozpadají. Nejlépe je zachovalý betonový skelet hlavní provozní budovy s násypkami v kterých je ještě cínová rudnina. Kupodivu v dobrém stavu je také kruhový bazén (kalová jímka) v kterém drží voda.

Areál je volně přístupný a při zvýšené ostražitosti také bezpečný. Při prohlídce bychom ale měli koukat hlavně pod nohy, abychom nešlápli do nějaké jímky nebo šachty a neměli bychom také lézt na evidentně zchátralé konstrukce.

Zdroje:

https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/133832/2_ArchaeologiaHistorica_40-2015-1_12.pdf?sequence=1

http://podzemi.myotis.info/rolava/rolava.htm