V zemi nikoho.

Dovolil jsem si dnešní blog pojmenovat torzem názvu knihy Jaroslava Foglara "Dobrodružství v zemi nikoho", jejíž dva hlavní dětští hrdinové objeví za městem, kde bydlí, rozsáhlou, opuštěnou oblast se stopami dávné lidské činnosti. Knihu jsem ve svých dětských letech četl opakovaně a dodnes, na rozdíl od mnohého jiného, si ji pamatuji. Vytvořil jsem si v té době svou představu o tom, jak toto území asi vypadalo a když jsem navštívil místa zaniklé trati Křimov-Reintzenhain, jako bych tam přišel.

Ale popořádku. K návštěvě pozůstatků této trati mě přiměly webové stránky nadšenců jezdících na Sibiř do tajgy hledat zbytky pracovních táborů (gulagů) a stopy činnosti lidí tehdy tam uvězněných. Mimo jiné stavěli i železniční tratě. Na bohatě naplněném webu jsou snímky rozpadajících se vězeňských baráků, předmětů a zařízení nechaných zde svému osudu a také zarůstajících kolejových svršků a dokonce lokomotiv.

V tom okamžiku ve mě narostlo přesvědčení, že také musím něco objevit. Pak ale ve mě začaly hlodat pochybnosti. Znáš se hochu, aktivitou zrovna příliš nehýříš, s tvojí kondicí to jde s kopce, když někam vyrazíš, tak ne daleko, ne vysoko a do večeře doma. Musíš odcestovat přes půl světa (tůdle, jsem línej) a chce to taky nějaký prachy, vybavení nebo alespoň sponzory, kteří ti to budou žrát (nemám).

Tak objevím alespoň něco doma! Ale no tak, v ledničce už jsi byl a něco jiného těžko objevíš.

Tak objevím něco za našimi humny!

No, to by už asi šlo. Trať Křimov-Reintzenhain sice nebyla nikdy ztracena ani úplně zapomenuta, ale samovolně zanikla po II. světové válce díky upadajícímu zájmu o její využívání. Ať už šlo opravdu o malé využití nebo o politické rozhodnutí, výsledek je jednoznačný. Po roce 1948 na ní ustal pravidelný provoz, od  konce 60. let byl postupně rozebírán kolejový svršek a zánik trati vyvrcholil demolicí mostů v roce 1986.

A právě zbylé torzo mostu přes Bezručovo údolí v blízkosti obce Hora svatého Šebestiána a část trati směrem na Reintzenhain bylo cílem mé expedice, která měla mé parametry tj. alespoň minimální objevitelský potenciál a do večeře doma.

Ještě několik základních dat. Železniční trať byla zprovozněna 23.8.1875 a úsek z Křimova do Reintzenhainu je dlouhý cca 14,5km. Kdo si dá tu práci, projde si její zbytky a spočítá množství kamenných mostků, propustí, výši náspů, to, že k trati patřila spousta budov ať už nádražních nebo strážních domků, že trať měla celkem tři velké mosty s kamennými podpěrami s mostovkami z ocelové příhradové konstrukce a dá si to dohromady s faktem, že se stavěla před 150 lety, musí uctivě smeknout a musí mu přijít líto, že takovéto dílo přišlo vniveč.

Most přes Bezručovo údolí. V roce 1986 odstřelem jeho pilíře přestal existovat. Krajní opěry byly ponechány.

Takto vypadá most, tedy to, co z něj zbylo, dnes.

Opěra na Reintzenhainské straně.

Ještě jednou zblízka.

Ještě jednou zepředu i s borovičkou na vršku.

Pohled z Křimovské opěry.

Křimovská opěra.

Křimovská opěra zdola.

Z protější strany.

Za Reitzenhainskou oporou. Příroda si už trať bere zase zpět.

V některých částech tratě se pro hustou vegetaci už nedá projít.

Nejzachovalejšími částmi trati tak zůstavájí ochranné valy proti sněhu.

A na závěr můj objev. S tratí sice nesouvisí, ale je na ní umístěno a na webu zaniklé trati tohle tábořiště nemají. Je kousek za Reintzenhainskou oporu. Minimalistické tábořišťátko...

s vkusným samorostlým totémkem a kosterními pozůstatky zbloudilých uhynulých turistů......

Ještě dva odkazy, které mě vlastně k trati přivedly:

 Weby nadšenců mapující zbytky pracovních táborů na Sibiři

http://www.gulag.cz/cs     

http://www.mrtvatrat.cz/

A web nemenších nadšenců který popisuje historii a technické parametry trati  Křimov-Reintzenhain, obsahuje dobové fotografie  a v kterém si, mimo mnohé další, můžete projít celou trať virtuálně.

http://www.zeleznice.vanovi.net/

Moje uctivá poklona všem tvůrcům těchto webů.