U letadla.

"Jdeme k letadlu", řekl jednou táta, když jsme se chystali jít na houby. Pro mě, tehdy asi osmiletého kluka, to začátkem sedmdesátých let minulého století znamenalo, jak by se dnes řeklo, posun na vyšší level. Chodit k letadlu na houby byla do té doby pouze tátova výsada, protože to bylo od naší chalupy celkem daleko a v prudkém svahu, po kterém se špatně chodilo. Představoval jsem si, že tam, někde v prudké stráni v lese je zaparkované letadlo a jeho prohlídka bude bonus k nasbíraným houbám. První pohled na místo mě ale zklamal.

"U letadla" totiž nebylo vůbec nic, co by ho vůbec připomínalo, byla to vlastně jen mýtina, na které mimo trávy a mechů nic nerostlo. "Na konci války se nad touto částí Krušných hor odehrála velká letecká bitva" povídá mi táta, jež si jasně musel všimnout jak mě "letadlo" zklamalo. "Bylo tady sestřeleno přes padesát letadel a tohle je jedno z nich, americkej bombardér". "Ale vždyť tu nic není" namítal jsem. "To je jenom na první pohled, letadlo se nárazem na stráň roztříštilo a z větší části shořelo, velké trosky uklidili hned po bitvě, ale když se podíváš blíž, jsou tu ještě zajímavé věci".

 Časem jsem tomu přišel na chuť, když jsme na to místo šli a houby zrovna nerostly, věnovali jsme čas průzkumu. Na zemi byly vedle škvarků duralového plechu také roztrhané nábojnice palubních kulometů, očouzené části plexiskla kokpitu, zdemolované trosky palubních přístrojů a jednou jsme také našli náramkové hodinky s žárem zdeformovaným pouzdrem a stíny ručiček kohosi z posádky letadla. Tehdy jsem si poprvé spojil trosky s tím, že ho vlastně někdo musel řídit, navigovat a podobně a že by mě zajímalo, jak to s posádkou letounu bylo a jestli alespoň někdo z ní přežil.

Dlouho se nedařilo, v oficiálních materiálech a ve školním dějepisu nebyla o bitvě ani zmínka, nebyla ideologicky zajímavá, nezúčastnili se jí totiž žádní sovětští letci. Letoun patřil do spojeneckých svazů létajících na sklonku války bombardovat Německo. Nebyl jsem ani žádný usilovný pátrač, ani letecký fanda, jenom jsem tu myšlenku nosil někde v podvědomí zasutou a spíš čekal na náhodu. Identifikaci letadla a posádky provedl v druhé polovině osmdesátých let Čestmír Zbuzek, kterému se v polovině osmdesátých let podařilo vypátrat zadního střelce letounu a jeho prostřednictvím ostatní členy posádky. Z jejich popisu události a z osy jejich seskoku z letadla určil polohu místa dopadu a také ho našel.

 Nálezem motorů a některých nezpochybnitelných částí daného letounu si ověřil, že jde skutečně o letadlo po kterém pátrá. Příběh tohoto letounu publikoval v časopise "Letectví a kosmonautika"v roce 1986. V té době jsem ale ještě informace nezachytil a musel si počkat až do letošního roku, kdy jsem navštívil museum této bitvy v Kovářské. Museum letecké bitvy nad Krušnými horami 11.9.1944 v Základní škole sgt. J.C. Kluttze v Kovářské založila parta nadšenců, která odvádí neuvěřitelnou porci práce. Vykopávky, pořádání, evidence nalezeného materiálu, jeho určování a umísťování do expozice musea, průvodcovská činnost v něm, o sobotách a nedělích, to vše zadarmo a ve svém volném čase.

To ještě není všechno. Korespondují s dosud žijícími účastníky bitvy nebo jejich rodinnými příslušníky a zvou je každý rok na datum výročí bitvy do Kovářské. Podařilo se jim také vypátrat identitu některých letců, kteří v bitvě zahynuli ale byli považováni za nezvěstné a jejich rodiny nevěděly, kde životní poutě jejich příslušníků skončily. Museum je v nevelkém prostoru a je doslova narvané exponáty a informačními tabulemi. Člověka nepoučeného a neznalého zahltí množstvím informací. Své letadlo jsem tam nemohl najít a proto jsem se jednoho z průvodců na něj zeptal.

"To letadlo nepatří do té bitvy, byl to Lancaster, měl kanadsko americkou posádku, a byl sestřelen nočním stíhačem při návratu ze své mise v noci z 5. na 6. března 1945, v současné expozici musea není, ale u příležitosti 66. výročí této bitvy rozšiřujeme expozici a v ní už bude uveden", vysypal na mě informace průvodce. Takže 11.9. jsem se do musea dostavil ještě jednou a vyfotil si informační tabuli a dozvěděl se: Letoun typu Avro Lancaster CF-F2 "Fox 2"

pilot: James W. Alexander

navigátor: Wiliam Petrachenko

bombometčík: F.R. Chapman

palubní technik: Cliff C. Lear

radiooperátor: G. W. Morgan

hřbetní střelec: Robert Pyett

zadní střelec: Joe V. Wiliams

Všem se podařilo z hořícího letounu včas vyskočit s padákem a byť někteří popálení, vyvázli všichni živi. Po roce 89 místo dopadu část posádky navštívila. Wiliamsův příběh posloužil v knize jejíž název a autora jsem si bohužel nezapamatoval. K "Letadlu" chodím na houby dodnes, i když se už mýtinka notně zatáhla a v jejím prostředku stále nic neroste. Co je zajímavé, na místě, kam muselo vytéci několik hektolitrů leteckého petroleje rostou lišky, které jsou pověstné svojí háklivostí na čistotu prostředí. www.museum119.cz