Tangerine dream

Když sem nedávno kolega Jiří Ručka vložil blog k příležitosti pětašedesátých narozenin Davida Gilmoura potěšilo mě to, za což jsem ho také v diskusi pochválil, ale když už jsem byl ve vzpomínkách na dobu kdy jsem dospíval, nemohl jsem si nevzpomenout  na jinou skupinu té doby, kterou mám také hodně rád.

Tangerine dream jsou sice z trochu jiného těsta než Pink Floyd ale mají zároveň mnoho společného. Tím společným myslím především snahu o nový a jiný zvuk, tvar, postupy a výraz než ty, které byly do té doby zavedeny.

 TD založil v roce 1967 v Západním Berlíně Edgar Froese a je to také jediný hudebník z celé řady jež skupinou prošly za dlouhou dobu její existence, který v ní hraje dodnes. Kapela patří do tzv. „Německé elektronické školy“ kam se řadí třeba Cluster, La Düsseldorf a asi nejslavnější představitelé tohoto žánru, skupina Kraftwerk, která dokázala potenciál této hudby nevíce vytěžit a přiblížit posluchačům. Zároveň byl tímto položen základní kámen pro pozdější příchod techna.

 TD vznikla jako naprosto běžná skupina, záhy jim však učaroval tehdy nový nástroj, syntezátor. Skupina se jimi (tehdy více než hudební nástroj připomínaly telefonní ústředny) vybavila a začala objevovat jejich možnosti. Zdály se nekonečné a tím bylo těžké je jakkoli uchopit a svému vyjádření dát sdělný tvar. Ranné opusy té doby jsou také spíš více shluky zvuků a ruchů než hudbou se zažitým tvarem. Říká se, že skupina se v té době na dlouhé hodiny zavírala ve zkušebně, kde muzikanti improvizovali a z nahrávek posléze vybírali pasáže se zajímavým, novým zvukem, které dále rozvíjeli. I koncerty byly údajně postavené ze značné části na improvizaci.

 Po první pionýrské etapě se složení TD ustálilo na sestavě: Edgar Froese, Chris Franke a Peter Bauman. Toto období by se dalo asi označit jako doba největšího progresu skupiny jak co do hudebního vyjádření, tak ovládnutí syntezátorů a vytváření pestrých, barevných a rozsáhlých kompozic.  Zhruba kolem roku 1975 dostává jejich muzika pevnější kontury, na koncertech už se tolik neimprovizuje, hudební témata jsou pevně daná, pouze v přechodech od jednoho k druhému se muzikanti odvazují a popouštějí uzdu své fantazie.

 Kompozice té doby jsou rozmáchlé, dlouhé, čas rozhodně není to, co by hudebníky někam hnalo. Hudba se rozbíhá pomalu, kontury se jen zvolna vynořují z ruchů, nicméně potom nastoupí hypnotický rytmus do kterého jsou syntezátory vkreslovány melodické motivy jež se nějaký čas rozvíjí aby se posléze ponořily opět do chaosu zvuků z nichž povstanou další. Esencí té doby je koncertní album Encore, dá se říci, že je syntézou této dekády a vypovídá dostatečně o tom, čím kapela v této době žila.

 Skupina také tvoří hudbu k filmům. Za nejznámější se asi dá považovat „Mzda strachu“ (Sorcerer) režiséra Wiliama Fredkina, který byl u nás uveden už za totáče a pro mě byl okamžikem objevu TD. Hudba velice působivě podkreslovala drama mužů v jihoamerickém pralese přepravující v nebezpečných podmínkách výbušniny k uhašení požáru ropné těžní věže.

 Začátkem osmdesátých let se zdají možnosti čistě syntezátorového hraní vyčerpané. Skupina mění své složení. Objevuje se živý bubeník a další nástroje, prostor dostává i zpěv, což bylo do té doby, s výjimkou alba Cyclone, zcela opomíjené. Zvuk kapely se oživuje nicméně ztrácí pel originality a skupina se stává zaměnitelnou. Přesto jsou její desky až do dneška zajímavé a rozhodně stojí za poslech.

 TD, řečeno s Cimrmanem, mohou někomu připomínat onu pověstnou sopku, jež svojí činností zasypala sama sebe. Trpí totiž po celou dobu své existence značnou nadprodukcí, jenž rozmělňuje její hudební nápady a vyvolává (oprávněný) dojem, že se skupina často opakuje. Já si je však, čas o času, poslechnu znova a rád.