Před časem, v době oběda mi u výdejního pultu náhoda přihrála do cesty člověka, který mě svým chováním velice pobavil. Za celou dobu, co jsem ho pozoroval nepromluvil ani slovo, možná to byl cizinec, navíc vybavený pořádně silnou optikou. Maně sehrál během doby výdeje oběda podařenou pantomimu do které dokázal vtáhnout i personál jídelny. Pracovně jsem si ho nazval Slepejšem.
Výdejní pult jídla v naší jídelně začíná prosklenou vitrínou, kde potencionální strávník může pohledem odhadnout z čeho jsou pokrmy uhněteny či jinak zpracovány a rozhodnout se, jestli ho lákají. Zde se uplatňuje pouze zrak. Pohmat, obezřetné očichání nebo opatrné ochutnání je v této fázi vyloučeno. Zde taky padl můj zrak na Slepejše, který prohlídku prováděl opravdu důkladně. Poté co celou vitrínu objel pohledem z několikacentimetrové vzdálenosti, jal se zastavovat u každého vystaveného jídla, přičemž krátce přizvedl brýle aby se na vlastní zbytky zraku přesvědčil, že mu jeho silně zvětšující skla nemalují velikost porce příliš narůžovo. Poté se evidentně nerozhodnut posunul dále, čekal ho jídelní lístek, kde se mohl dočíst, jak se vystavený tovar jmenuje. Patrně však narazil na hranici možností svého zraku nebo to byl opravdu cizinec jemuž četba českých názvů jídel stejně nic neříkala. Posunul se proto k vlastnímu výdeji jídel, kterému kralovala kuchařka jež zásadně nikdy nehýří dobrou náladou. Zjevně stále nerozhodnutý, navázal přes svá skla oční kontakt s předem naštvanou kuchařkou a posunkem jí naznačil aby nadzvedla poklici na jedné z výdejních nádob. Kuchařka tak učinila přičemž povytáhla obočí a posunula spodní čelist směrem do prostoru. My, pravidelní strávníci víme, že zde je nejvyšší čas se rozhodnout a zříci se doplňujících přání. To on však nevěděl a nechal ji postupně zvednout všechny pokličky, přičemž se už nám známým nadzvednutím brýlí přesvědčil, že obsah souhlasí s tím co vidí přes ně. Při poslední pokličce už bylo obočí kuchařky téměř u stropu a její spodní čelist vypadala jako ta Vetřelcova ze známého sci-fi. Nakonec ukázal na první kastrol, kuchařka přidala k výše popsanému ještě fialovou barvu tváře a s pořádným plesknutím mu pokrm naservírovala. Možná mu už začalo docházet, že způsob výdeje není úplně standardní a jal se s odebraným jídlem vyklízet pole. Protože mě pozorování vysloveně bavilo, přijal jsem bez odporu předpřipravenou porci s rachitickým stehýnkem jakéhosi kura, jež zjevně neprospíval v anabolickém výkrmu a proto byl jeho vývoj rázně (a předčasně) ukončen a pádloval za ním. Zrovna dokončoval rekognoskaci polévek. Ty jsou naštěstí jen dvě a vydává je flegmatický kuchtík jemuž je všechno jedno. Nadzvedl mu tedy obě pokličky, nechal ho kouknout se skly i bez a nalil mu gulášovou. Slepejš potom minul bez povšimnutí lednici se zákusky a zastavil u pultu se saláty. Zde postupně zvedl každý druh, prohlédl s brýlemi i bez nich, misku naklonil a nálevem si vydatně polil špičky svých bot. Nakonec si žádný nevybral a šel zaplatit. Podal pokladní bankovku a tázavým pohledem se optal jestli stačí. Pokladní mu mezinárodním gestem pomocí ukazováčku naznačila, že by měl ještě něco dodat. Následovalo několik pokusů a omylů jak vyrovnat zbylou částku, vylovil minci a natáhl s ní ruku směrem k pokladní. Ta buď přikývla nebo zavrtěla hlavou a ukazováčkovým gestem naznačila aby pokračoval. Na několikátý pokus se podařilo. Slepejšovi se viditelně ulevilo a spokojeně si ještě natočil čaj rovným dílem do hrnku a do gulášové polévky. Pak se mi ztratil v jídelně mezi ostatními strávníky.
