O ztrácení se.

Jsem člověk, který rád chodí do přírody. V lese, ve skalách, v mlze a kolikrát ani za tmy, se neztratím. Ale v hypermarketu se ztratím vždycky. Čím více je hypermarket hyper, tím jistější je ztráta mé osoby.

Do hypermarketu chodím pouze z donucení. Donutit mě může pouze hlad, okolnosti, nebo moje manželka. Když jdu do hypermarketu s manželkou, nechám se dobrovolně degradovat na pouhého řidiče nákupního košíku a poslušen jejích povelů, zpravidla proběhne nákup beze ztrát. Běda mi však, jsem-li vybídnut k samostatné akci. Jako tuhle.

 Při jednom nákupu, jež předem nenasvědčoval, že by měl obsahovat nenadálé situace, manželka prudce zabočila do sekce drogistických výrobků, kde se jala hromadně očichávat špunty vystavených výrobků. K této činnosti jsem nezpůsobilý, neb dezorientován neustálými ataky návštěvníků a hypermarketového rozhlasu, by účinek vůní i nevůní v krátké době mou dezorientaci ještě prohloubil. Z tohoto důvodu nemám ani poradní hlas. Byl jsem tedy vyslán po ose – toaletní papír – psí žrádlo – sušenky,(u nichž si nejsem jist komu jsou určeny), zakoupiti čočku a mnohé další. Připadal jsem si trochu jako princ jedoucí vysvobodit princeznu. Po překonání devatera regálů a devatera agresivních lidských řek ženoucí se prudkými proudy za čímsi, dorazil jsem tam, kde se měla nacházet čočka.

 Nebyla tam. Byl tam však známý, který místo obvyklého „ahojjaksemášcoděláš“ bez pozdravu vyštěkl: „Nevíš, kde tady maj rejži, vole? Jezdím tady jako tydýt už vod rána a nemůžu to najít“ Nevěděl jsem, ale s pochopením nabídl svou pomoc. Ani s mou pomocí se nám ale nevedlo lépe. Po mnohaminutovém nejistém kroužení, jsme zjistili, že se nacházíme kdesi hluboko v pribináčkovém kvadrantu.

 Má schopnost víkendového zálesáka orientovat se v přírodě, nám nebyla mnoho platná, neb ošlehané větve stromů ani lišejník se v hypermarketu nevyskytují. Při dobré vůli se dala najít akorát plíseň, a ta, ať už je na produktech cíleně či ne, roste si jak chce, a sever ignoruje. Ani orientační body jsem při minulé návštěvě zařízení nezvolil nejlépe. Tam, kde se minule tyčila mohyla smažených akčních bramborových lupínků byl dnes olbřímý žok pražených Burských oříšků. Nebo to bylo někde úplně jinde?

 Začali jsme propadat trudnomyslnosti, na náladě nepřidával ani informační servis jež z tlampače hlásil s četností cca 0,5 koledy, že dnes je to u nich levnější, než minule, kdy to bylo nejlevnější. Napadlo mě už jenom vylézt na nějakou vyvýšeninu a po vzoru Jeníčka vyhlížet světélko. Ale jak poznat to pravé světélko naděje v tom asi miliónu těch ostatních?

 Už to vypadalo, že naše polovičky budou po nás muset vyhlásit pátrání a my budeme potupně odchyceni personálem, a spolu s Jiříčkem v béžové bundičce, jež se také ztratil, nás předají zpět rodinám. Když tu….ne, oči mě neklamou, poslední možný záchytný bod.

 Regál s lihovinami, tato stálice v jinak amorfním hypermarketovém regálovišti, stojí vždy na svém místě a vystresované návštěvníky mého typu uklidňuje pohledem na les láhví ať už se známým nebo neznámým obsahem. Často u něj potkám nějakého známého jemuž se vede v nákupu podobně jako mě. Není pak lepší uklidňující terapie, než si sdělit, co z nabídky našeho regálu je dobré, co ne, po čem bolí hlava a co je učiněný vozembouch. Neposlední výhoda tohoto regálu je, že si ho bezpečně pamatuje i manželka, takže se tu dříve či později objeví a odvede si mě domů.