Jak mi to letos nevadilo.

A cože mi nemělo vadit? No přece přechod na letní čas. Abych se přiznal, letní čas, jako takový, mi nevadil nikdy.  Míval jsem ale potíže v přechodu na něj.  

Větší na jaře a menší na podzim, když se čas vracel ke středoevropskému normálu.

Asi jako většina z nás, při posunutí ruček hodin dopředu, neměl jsem první dny ráno pořádně vyspáno. To byla v mém případě ta menší potíž. Horší bylo rozházení biorytmu, do kterého patří ustálený řád a pochod věcí a každodenních úkonů, které člověk dělá. To nejhorší bylo, s prominutím, posunutí osobní potřeby do doby, kdy se to nehodilo nebo na to nebyl čas.

Je to věc, která dokonale zbourá váš denní rytmus a dokáže způsobit stav, kdy máte pocit, že ten den je všechno špatně. Asi v tom nejsem sám, protože to je možná ta příčina, proč má letní čas tolik zavilých nepřátel. Je to celkem pochopitelné, protože osobní nepohoda a pocit nedobrého stavu se okamžitě promítne do pracovních výsledků, výkonu obecně i osobního života.

A teď k tomu, proč mi to letos nevadilo. Nějakým řízením osudu, jsem se na podzim nepřepnul do zimního módu. Dále jsem vstával o hodinu dříve a konal po ránu vše tak, jak jsem to měl zavedeno za letního času. Pro někoho pakárna, ale pro mne, člověka středního věku, který toho nad ránem stejně příliš nenaspí, už to nebylo nic tak zásadního. Prostě jsem jen odjel do práce o něco dříve a alespoň si stihl přečíst čerstvé zprávy před začátkem pracovní doby.

Nedávám to sem jako univerzální recept na smíření se s letním časem, je to pouze moje životní zkušenost. Přišlo to samo od sebe, aniž bych se to pokoušel sám nějak iniciovat. To, že letos prožívám přechod na letní čas bez nepříjemných stavů, mi umožňuje se z něj na druhou stranu bez potíží radovat a využívat delšího odpoledne a večera k tomu, k čemu jinak není dost času.

Tož tak. Třeba to budete mít někteří podobně. Je to jednodušší, než s tím marně bojovat.

Zdroj fotografií - internet