EU je naše rodina.

V souvislosti s Brexitem jsem v tisku zachytil přirovnání EU jako rodiny, kterou se snaží Velká Británie opustit. Poněkud podprahově byl v článku cítit podtext o nevděčnosti Angličanů ve snaze opustit milující zbytek rodiny.

Napadlo mě takové srovnání:

Tradiční rodina starého ražení v zaostalejší části EU:

Syn/dcera: „Táto, mámo, chci jít do světa“

Otec: „Synku/dcerko, není to tak jednoduché a bezpečné, jak si představuješ“.

Matka: „Synáčku/dcerunko, budu mít o tebe celou dobu strach, budu špatně spát a budou se mi zdát špatné sny“.

Syn/dcera: „Ale tati, mami, vždyť jste sami říkali, že životní zkušenosti nejlépe načerpám tam, kde budu odkázán sám na sebe“.

Otec: No jo, vždyť ten kluk/holka má vlastně pravdu, sám jsem nebyl jinej a on/ona už je na to velký/á dost. „Tak dobře synu/dcero, běž a chovej se v tom světě tak, jak jsme tě to s maminkou naučili“.

Matka: „Synáčku/dcerunko, buď v tom světě na sebe opatrný/á a teple se oblékej a napiš..a…a…“

Otec: „Ještě něco synku/dcero, kdyby se v tom světě cokoli pokazilo a tobě se nedařilo, dej vědět, nebo se vrať, tady máš dveře otevřené a my s maminkou jsme tu pro tebe.

Matka: „Ukaž synáčku/dcerunko, udělám ti na cestu na čelo křížek“

Syn/dcera: „Nebojte se rodičové, ostudu vám ve světě neudělám. S pánem Bohem“.

Pokrokovější a správnější rodina v té vyspělejší části EU:

To: „Rodiči číslo jedna, rodiči číslo dva, chci jít do světa“.

Rodič číslo jedna: „Ani náhodou, ještě sis nevybralo ani pohlaví“.

Rodič číslo dva: „Ani náhodou, kdo ví, kam bys došlo a ještě by ti tam mohli říkat kluku nebo holko“!

To: „Ale rodiči číslo jedna, rodiči číslo dva , vždyť jste sami říkali, že životní zkušenosti nejlépe načerpám tam, kde budu odkázán sám na sebe“.

Rodič číslo jedna: „Ale to byla jiná doba, to už dneska neplatí, zeptej se dvojky“. „Řekni mu to“.

Rodič číslo dva: (vytočený vysoký hlásek) „Co mi říkáš dvojko, ty nulo, já jsem udělal/a kariéru v evropských strukturách, kdežto ty chodíš na šestou do Renaultky a každej druhej tejden ve žluté vestě demonstruješ, aby ti ten první tejden vůbec zaplatili“!

Bývalý rodič číslo jedna: (naštvaně pod fousy) „No jó, no, tak jsem dvojka“

To: „Tak jak to uděláme s tím světem“?

Bývalý rodič číslo jedna: No jo, vždyť ono to má vlastně pravdu, sám jsem nebyl/a jinej/ná. „Tak dobře milé to, běž si do světa, ale to ti povidám, nejdýl v šest večer ať si doma“.

To: „Ale to bude asi nějaká blbost ne"? „Jak mám jít do světa a zároveň být v šest doma“?

Bývalý rodič číslo dva: „ Na to je nezávazná evropská směrnice „O chození do světa“ číslo 123, v ní je jasně v paragrafu 1325 napsáno, „že ze světa se každý den vracíme nejpozději do šesté večer“. „Mám to naštudované, sám jsem jí vymýšlel/a“.

To: „Ale bývalý rodiči číslo dva, tobě to nepřijde na hlavu?“. „Vždyť se takhle nedostanu ani do Dolních Kotěhůlek“.

Bývalý rodič číslo dva: „Nezávazná evropská směrnice, je nezávazná evropská směrnice, nad tou se nepřemýšlí a dodržuje se víc než zákon“

To: „Nó, hezky jste mi to zařídili, víte co, jdu hledat svět, který je ještě normální a v našem Glóbusu ho hledat nebudu“ (Odejde a naštvaně za sebou práskne dveřmi)