Byl jsem mladej, dychtivej po prožitku, důvěřivej a plnej zájmu o druhé pohlaví, prostě kluk po škole co čeká na vojnu ...
Po škole jsem šel pracovat do pekáren. I když jako čerstvý stavař, vidina vyššího výdělku mě zavedla do pekáren. Psal se rok 1986 a v té chvíli, před nástupem na vojnu, mi to přišlo jako dobré řešení, protože jsem si mohl vydělat slušný peníze, což se taky stalo. V únoru jsem měl odfrčet na vojnu, tak jsem si říkal, že do té doby aspoň něco vydělám, ať je co utrácet.
Slovo dalo slovo a přes tetu jsem se dostal do chomutovských pekáren, na sekci "výroba chleba". Štefan, byl úžasnej cikán, kterej mě naučil všechno! A když říkám všechno, tak fakt jo. Vůbec na tu dobu vzpomínám velice rád, i když to bylo těžký zvyknout si na 12 hodinový směny a ještě k tomu ranní a noční! Ale přežil jsem.
Celý proces byl v takovém "kolotoči", kdy jsme se střídali po hodině. Jednou jsem byl u stroje co z něj šlo těsto a já vytvarovaný kus chytil do ošatky, kterou jsem pak dal do kynárny. Potom jsem přešel k peci. To ke mně doputoval chléb v ošatce už krásně nakynutej, já ho vyklopil na pás před pecí, orazil ho ručně datumovkou a zasunul vše do pece. Další kolo bylo na pásu o patro výš, kde se horký chléb skládal do přepravek a zůstal stát na vychladnutí, aby mohl jít na expedici. Poslední kolo bylo odpočinek a úklid.
Klapalo to, bavilo to, nebylo to jednotvárný, i když… Jednou se mi podařilo u prvního kola usnout! Byl jsem na noční, nějakej utahanej a tak se nad ránem kolem třetí stalo, že mi do koše padlo čerstvé těsto. Z onoho koše to šlo do stroje, co dávkoval těsto a to padalo ke mně. No a jak jsem usnul, ve stoje, tak jsem si nevšimnul, že mi kluci shora do násypky pustili nové těsto. Hele to jste neviděli. Mega hrnečku vař!!! Představte si obrovskou almaru, do které shora padá těsto jakoby do trychtýřem a najednou to vše přes horní hranu začne přetékat! Super!
Štefan začal ječet, co dělám, co se to děje! Já se tak lekl, že jsem málem upadl na zem. Když jsem viděl, jak těsto přetéká všechno jsem vypnul a mazal utáhnout trychtýř pro těsto. Naštěstí to vše dobře dopadlo. Místo odpočinku jsem si ale máknul a veškeré popadané těsto jsem musel z mašiny a země dostat. A že to mazlavý, krásný jde samo dolů, to si piš.
Ale co, mladej, nezkušenej no…
Na expedici pracovala Jarka. Byla to štíhlá, tmavovláska s hlubokejma kukadlama. A ty její oči mě začali normálně přitahovat. Protože byla o něco starší než já, byla i zkušenější. Všimla si toho, že po ní koukám a tak začalo takové to oťukávání…
Nakonec jsme si začali tykat, bavit se víc a jednoho dne, když jsem si myslel, že už budu moci postoupit do dalšího kola mě fakt dostala!
Byl jsem zrovna nahoře u pásu, kde se vykládal horký chléb a dával jsem ho do přepravek. Jarka byla taky v práci a tak jsem čekal, kdy a jestli přijde na "pravidelný" pokec. Přišla. Byl jsem samý úsměv, sranda a pak to přišlo.
Protože jsem u toho musel pořád pracovat, chytat chleba a dávat ho do přepravek, neměl jsem plně vše pod kontrolou. Takže jsem Jarku poslouchal jak něco říká a povídali jsme si. Najednou slyším…
"zavři oči brouku". V duchu si říkám, "jo teď to přijde a konečně tě políbí a pak se možná dostaneme ještě dál…
Tak jsem je zavřel. Otočil jsem se směrem k ní, kde stála, a pln očekávání jsem našpulil ústa na onen toužebný polibek.
"děkuji ti Vladimírku" a obrovskej smích! Ta potvora mi chtěla jen sebrat nejlepší bochník, co přijel po pásu až ke mně nahoru a proto mě nechala zavřít oči, abych to neviděl!
Začala se tak smát, až jsem zahodil rukavice a řehtal se taky!
"ty potvoro jedna, takhle mě napálit! Počkej, až tě chytím!!!“…
No co vám budu povídat. Nakonec jsem tu pusu dostal. Byla ale až na rozloučenou, když jsem odjížděl na tu vojnu a byla taková "maminkovská“…
Pořád si se mnou hrála, pořád jsem pro ní byl ten mladíček, který jen kouká a slintá. A tak jsem jí ještě párkrát z vojny napsal, ona mě a u toho skončilo. Pak už jsme se nikdy neviděli.
Dodnes, když jedu kolem již nefunkčních pekáren si na tu dobu vzpomenu a nostalgicky povzdechnu…
Byla to ale krásná doba…
