Na statku jsem objevil nádherné dřevěné molo u jezírka. Tam jsem zažil ten úžasný pocit sebepoznání, vyrovnanosti, klidu, ale i bolesti z objevování věcí skutečných...
Od rána svítí slunce. Je nádherný zimní den. Hned brzy ráno jsem dostal nápad, že si dnes půjdu sednout na molo k jezírku a budu jen tak sedět, rozjímat, přemýšlet nebo psát, podle chuti. Už jen týden a pojedu domů, zpátky do Prahy, do práce, za tebou. Na jednu stranu se moc těším, budeme si opět blíž, budeme mít možnost se sejít, vidět se, slyšet se, to vše častěji než nyní. Na druhou stranu jsem ale lehce nervózní z dalších dnů co budou. Respektive jsem zvědavý co vše mi řekneš, povíš. Rád bych si jen tak lehnul vedle tebe nebo přes tvoje nohy, ty bys mě hladila ve vlasech a já se zavřenýma očima poslouchal... Mluvila bys o všem co bylo, co se ti povedlo i nepovedlo. Co bude v nejbližších dnech, týdnech, kam všude se chystáš, kam pojedeme na závody, kolik toho společně naběháme a nalétáme při acrojóze. Víš přeci jak se na tuhle chvíli těším, viď? Jak říká klasik, "z nevědomosti může vzniknout i obava..." a já žádné obavy nechci, nepřipouštím si je. Myslím, že my dva Eliško jsme spolu už tak daleko, že bychom mohli mluvit skutečně úplně o všem. Kdybys viděla jaký krásný pohled se mi nabízí! Zcela jistě bys byla také spokojená. Podle předpovědi počasí mám před sebou dva krásné prosluněné dny, těším se na ně. Je to úplně jiné než sedět a koukat do mlhy nebo deštivého počasí, ale co by jeden chtěl od listopadového počasí že jo? Každopádně si půjčím od Rhian auto a zajedu si zaběhat k jezeru, dám aspoň tři kolečka tedy nějakých 14 km.
Ty pocity co člověk občas má jsou propojením prožitého, chtěného, vysněného, nechtěného, podvědomí i vzpomínek ale i věcí budoucích... Každý máme svůj scénář otevřený. Každý si "hraje" tu svou roli a pomáhá mu s tím celá řada životních parťáků. Na začátku máš vedle sebe ty nejlepší parťáky, mámu a tátu. Pak to může být i sourozenec, ale ten většinou až později. První parťáci či protivníci ve školce. Ve škole je to už jiný kafe. Tam je spousta povinností, odpovědnosti, očekávání. Nejvíce toho od nás očekávají ti původní parťáci, táta s mámou. Vznikají z toho ty nejvíc nenáviděné věty, otázky ... "jak bylo ve škole?" nebo "co nového ve škole?" nebo "máš úkoly? máš je napsaný? učil jsi se?" nebo úplně nejvíc šílená otázka... " nějaké nové známky?" . No a když přijde pak táta s větou "co žákovská? Máš ji ještě vůbec, už jsem ji dlouho neviděl" tak tě polije pot a nevíš čí jsi. Proč mi tohle vše teď naskakuje tady na tom krásném místě ve Francii, nevíš náhodou Lištičko moje? Asi protože mám v hlavě spoustu otázek o nás dvou. O tom co bude, jak to bude, jestli dokážeš odejít od svého manžela, jestli dokážeš utáhnout podnikání kdybys byla se mnou a milion dalších podstatných i nepodstatných otázek na které neznáš nebo nechceš znát odpověď.
Já mám odpověď na otázku co s tím vším hodláš dělat Vladimíre? "no pokusím se nesednout si z toho na prdel a budu bojovat aby nám to vyšlo". Uvidíme co na to řekneš ty, co na to řeknou naše karty, které máme rozdané.
