Každý jsme originál, každý máme jiný práh bolesti, každý máme jiný práh empatie. Já jsem po mamině, tedy vnímám kde co ...
Když jsem byl menší a viděl jsem jak máma bulí u televize myslel jsem si nejdřív, že je nemocná, pak že je jí smutno a až později jsem pochopil, že se jen dokázala vžít do situace, kterou viděla a přišlo jí to líto, rozplakala se.
"No a co, že bulím? " byla občas její reakce. Mrzelo mě, že o tom nedokázala mluvit a vysvětlit mi to. Možná to bylo i tím, že táta měl k těmto jejím situacím poznámku, že to moc prožívá apod. což se v konečném důsledku promítlo i do mého vnímání. Když to řekl táta...
Když před devíti léty máma zemřela dostihlo mě to. Najednou jsem začal být tak citlivý, že jsem bulel i u reklamy na vložky. Pochopitelně přeháním, ale fakt mě dostávaly situace, které jsem dřív zvládal zcela normálně. Kdejaká trochu citlivější scéna ať ve hraném či kresleném filmu mě dostala do situace, že jsme začal bulet. Slzy se hrnuly sami a nešlo to zastavit. Žena i kluci si ze mně dělali srandu, ale když pochopili, že to je jiné než obvykle nechali mě vždy vyplakat a byl klid. Jen se na mě s úsměvem podívali, zeptali se jestli je vše v pořádku, podali mi balíček kapesníků a já "vesele" bulel až jsem neměl do čeho smrkat.
Naposledy mě to dostalo jednou v kině. Byl jsem tehdy sám, neměl jsem co dělat, byl jsem po zranění, takže moje droga - běh neexistovala a tak jsem se rozhodl, že půjdu do kina. Už ani nevím co to bylo, nějaký český film. Neočekával jsem nic dramatického, ale přeci se to stalo. V kině nás nebylo moc, nejbližší návštěvníci byli ob tři sedačky daleko, takže jsem se mohl do filmu pořádně "položit" a prožít ho. Během vyhrocených scén jsem slyšel, že vedle mě je jeden pár, který také posmrkává. OK říkal jsem si, asi jsou nastydlí. Prdku! Na konci filmu, když se rozsvítilo jsem se tím směrem podíval. Naše oči se setkali a bylo nám oběma jasno, že jsme si to užili! Ona plakala a já taky. Oba jsme věděli co to pro nás je za citové vypětí takhle bulet a nemoci to zastavit a jen jsme se na sebe usmáli. Bylo to krásné cítit, že v tom nejsem sám, kdo prožívá tyhle stavy, scény, filmy, pocity...Její partner se jen divně podíval na toho dalšího ubrečenýho blázna a odcházel ven. Ona mě chápala.
Doma jsem naposledy prořval snad posledních patnáct minut filmu "Bohemian Rhapsody", kde je závěrečná scéna jak jsou Queen na open air koncertě... Tenhle závěr mě tak rozsekal, že mi nestačilo jedno balení kapesníků.
Prostě jeden je citlivější, druhý to přejde okem mrknutí. Každý jsme originál, každý to máme jinak a je to tak dobře. Nás citlivých je asi méně, ale o to více si to občas dokážeme užít a máme možná i silnější zážitek.
Ať žijí naše slzy a vaše suché oko...
