Jsem od přírody hodně citlivý, některé věci, situace mě od doby, kdy umřela máma fakt dostávají a tak se dost často stane, že dám průchod svým emocím, slzám ...
Dneska tomu není jinak. Už zase mám čas koukat na nízkorozpočtové "jiné" filmy, které jsou většinou k zamyšlení a zase mě to dostalo. Hned jsem si na konci filmu vzpomněl, že jsem ještě nedopsal tuhle povídku, kterou nosím už týden v hlavě a tak to teď napravím…
Ne každá část mého života byla zalita sluncem. Naopak, nebyla ani plná smutku, žalu. Myslím si, že jsem doposud prožil hodně vydařený život a nechystám se ho jen tak ukončit. Ani když mě skolila corona nebo jinej prevít, kterej tu teď lítá.
Chci říct, že mám vedle sebe už čtvrtým rokem ženu, která je komplikovaná. Je krásně rezavá, umí se nádherně smát, ale taky umí být pěkně naštvaná a zabejčená a ještě se u toho mračí! Děsivá kombinace, ale nečekal jsem to jiné, to ne. Otevřela mi oči, pomohla mi najít sebe sama, pomáhá mi, když nevím kudy tudy vede ta správná cestička i když je pěkně klikatá a já po ní musím projít klidně dvakrát, abych ji vůbec viděl.
Tři roky nám "trvalo", než jsme se pochopili a já našel kuráž, abych ji požádal o ruku. Byl to silný okamžik, byl plný emocí, slz štěstí, objetí, slov a chtíče. Hned potom si na závodech zlomila prst a nemohla nosit ten krásný prstýnek! Taková škoda.
A proč o tom vlastně píšu? No protože jsem exhibicionista se srdcem na dlani a ona mi tu dlaň uchopila, dala mi do ní svou dlaň a já jsem šťastný a chci to vykřičet do celého světa. Ještě chvilku a budeme napořád spolu. Nebude to lehké. Nebude to jednoduché. Nebude to jednotvárné. Bude to ale vždy okořeněné naší láskou, naším bytím, naším chtíčem být spolu, i když budeme mít každý občas své dny a nálady.
Chtěl bych ti takto veřejně znovu vyznat lásku Zrzko moje a poděkovat, že jsi tenkrát odpověděla na moje řádky… jsem rád, že už zase můžeš nosit prstýnky.
Zasloužil jsem si tě a ty mě…
