Dnes jsem toho stihnul spoustu. Dokonce se vrátit do minulosti. Aspoň v myšlenkách tedy. Tady máte mou novou povídku ...
Takže, stihnul jsem si zajet na Zadov, přesněji na Churáňov a tam si proběhnout krásných 17 km na hranici první zóny Národního parku Šumava. Byla to po delší době opět jedna z krásných tras, která mi připomněla, jaké to je být osvobozen od všeho, cítit se tak, že bys zdolal ještě dalších deset, co deset, dvacet kilometrů, ale nakonec jsi rád, že si sedneš ke stolu a sníš pozdní oběd za čtyři stovky… Dojet zpátky domů, do Budějc, zaplavat si za barákem ve Vltavě, uklidit kvartýr, navečeřet se, skouknout dva krásný filmy a chytit nitku k této povídce.
Jsem jedním z těch, kteří díky bohu zažili minulé století. Století bez mobilů, bez internetu, bez rychlosti, která nás nyní obklopuje.
Jaké to bylo psát dopisy? Jaké to bylo těšit se na to, až ti dozorčí přečte tvé jméno a podá ti dopis od kohokoliv? Nebo najdeš dopis ve schránce? Pak si ho přečteš, jednou, dvakrát, stokrát a jsi z něj pořád paf…
Jaké to bylo, když jsem se snažil dostat na diskotéku a tam potkal svou osudovou lásku, která mě pak odmítla, protože se jí vrátil Pepa z vojny?
Jaké to bylo, když jsem poprvé vstoupil do Pražského metra a ucítil snad milion vůní a pak zapomněl vystoupit na správné stanici a díky tomu přišel pozdě?
Občas si připadám jako ten kluk, který tenkrát psal dopisy své Věře, a ta byla po čase úplně konsternována, když jsem se objevil u jejich dveří s pugétem tulipánů a řekl jí, že už z tý Prahy NIKDY nepřijedu, když má toho Pepu…
Život si s námi občas pěkně pohrál, a proto máme na co vzpomínat.
Takže občas vypnu mobil, nezapnu televizi, nečtu noviny, vypínám vnímání okolního světa.
Vyzkoušíte to taky? Funguje to, fakt…
Pražák
