Pražák na Šumavě, poprvé v kostele ...

Za poslední rok jsem zažil několikrát takový ten pocit, že "musím" jít za každou cenu do kostela. Byl jsem čímsi přitahován, potřeboval jsem zažít ten prostor, tu atmosféru. Naposledy to bylo letos o Velikonocích. Potom dnes...

Stalo se to minulý týden, když jsem se šel od synátora z bytu na Andělu směrem na metro. Je zde krásný kostel, Bazilika Svatého Václava a tak jsem nahlédl. Chodím kolem něj celý život v Praze, nikdy jsem nevešel dovnitř na víc jak pár minut, až dnes…

Dnes jsem šel poprvé cíleně na bohoslužbu.

Letos o Velikonocích, to už jsem byl sám, za mnou na jih přijela Zagorka. Bylo to jako vždy setkání plné smíchu, vyprávění, zábavy, slz a ponaučení. Už nevím, koho to napadlo, ale najednou jsme byli venku a že jdeme omrknout všechny kostely ve městě. Tak jo, počasí nám přeje, proč ne, říkám.

První kostel byl krásný, ale nebylo zde nic, co by bylo spjato se svátky jara. Tak jsme došli postupně přes náměstí až na nejkrásnější bod Budějovic, Piaristické náměstí, kde je Dominikánský klášter s Kostelem Obětování Panny Marie. No a tady vše začalo!

Uvnitř hrála hudba se zpěvy, já usednul na lavici a zaposlouchal jsem se. Zagorka chodila po obvodu a koukala na tu krásu, já jí pouze vstřebával sedě na zadnici s otevřenou pusou a stékajícími slzami po tváři. Mně se ti najednou udělalo tak krásně na duši, že jsem byl úplně, ale úplně odzbrojenej a byl jsem nejvíc šťastnej na celým světě...

Vnímal jsem jen hudbu a prostor kolem sebe, bylo mi všechno jedno, ničeho jsem se nebál, byl jsem smířený s tím, že jsem a to mě naplňovalo. Zagorka na mně chvíli koukala a když viděla v jakým jsem rozpoložení nechala mě abych si to užil. Já tam takhle seděl ani nevím jak dlouho, ale jedno vím určitě. Nechtělo se mi odtamtud...

"Pražáku, jdeme nebo tu budeš do Vánoc?" .... slyšel jsem najednou vedle sebe.

"Co je furt!?" vyhrknul jsem s úsměvem a otřel jsem si poslední slzu toho krásného zážitku.

"No já jen, že už dobrých pět minut žádná hudba nehraje, je tu svatej klid a ty furt sedíš a řveš jako želva, tak jestli si v pohodě ráda bych tě pozvala na odpolední sváču" sdělila mi Zagorka jedním dechem a opět se u toho krásně smála, tak jak to dokáže jen ona.

"To jako fakt pět minut?" divil jsem se. "Já myslel, že dohráli teď a proto sedím, navíc je mi neskutečně krásně, tak tu asi zůstanu do těch Vánoc" dělal jsem si srandu.

"Tak už neřvi a jdeme ju?" 

"Tak mi dej kapesník, já už nemám do čeho troubit" řekl jsem a začal vstávat z lavice. Bylo to zvláštní a zároveň krásné, co jsem v tom prostoru cítil. Co mi tam šlo hlavou…. Vlastně mi tam nešlo hlavou vůbec nic a to bylo dobře! Neumím občas myslet na nic, vypnout myšlení a jen tak být. Pořád se mi něco děje v hlavě a pak člověk ztrácí koncentraci na podstatné…

Dnes jsem zažil podobný pocit. Nebylo to tak silné jako o Velikonocích, ale bylo to velice příjemné. Hrály varhany, byly zpěvy, předčítání z Bible atd. Omlouvám se, že to tu popisuji svými slovy, ale nejsem v tomto názvosloví zběhlý a tak raději píšu touto formou, než slovy učenými…

Opět se mi podařilo se soustředit jen na to, co prožívám, na to co kněz říkal, na tu hudbu… Bylo to posilující. Byl jsem spokojený…

Příští návštěva bude na Břevnov. Tamní klášter je impozantní stavba a uvnitř to bude jistě neméně okouzlující jako v dnešním kostele či v těch Jihočeských.

Jeden nemusí být věřící, pravidelně navštěvující kostely, bohoslužby aby se dokázal odpoutat od všedních dnů, všedních starostí. Umět vyslyšet "volání" je někdy víc než se upnout k jednomu. Každý by měl mít svou víru, svého "Boha" či jak mu chce kdo říkat. Já mám to své "COSI" a v to věřím. Vím, že je mi posledních pár let "někdo" na blízku a napovídá mi co a jak. Vím, že mě má intuice několikrát za poslední roky zkoušela, ale i přivedla na zajímavé myšlenky a nakonec i skutky. Proto mohu říct, že jsem rád na tomhle světě.

Proto mohu v klidu říct, že jsem šťastný Pražák na Šumavě, žijící, píšící v Praze…

Mějte krásnou neděli