Tuhle část roku mám nejraději. Myslím tím začínající jaro, když fóglové řvou, sluníčko svítí, zapadá až později než ve čtyři, jeden se může svlíknout ze zimních doplňků, aby je zase v podvečer navlíknul...prostě jaro...
Dostal jsem chuť na oblíbený čaj a dortík v nedaleké kavárně. Občas sem zajdu, vezmu knihu, sednu se, popíjím, ujídám a čtu zajímavou knížku po mamině z peřiňáku.
Stejně tak jsem to chtěl udělat i včera. Cestou do kavárny jdu podél Vltavy, takovou pěknou alejí vysokých stromů. Jsou tam jak platany, borovice, smrky a snad ještě něco. Jsou dost vysoké a v jedné části u mostu, v takovém shluku stromů je vždycky nejvíc rušno. Nevím proč, ale v této části je vždycky nejvíc ptáků, největší rachot. Při pohledu do koruny stromů není vidět nic co by mělo tuhle četnost ptactva vysvětlovat, ale to je můj pohled ornitologa amatéra.
Takže jdu, poslouchám tu krásu, přemýšlím nad tím, jestli bude v kavárně plno, nebo jestli bude mé oblíbené místo v rohu u okna volné, jestli budou mít víc dortů nebo bude jako vždy vitrínka jen s jedním druhem...
Sleduju tenhle podnik na instagramu a vždycky si říkám, že tenhle dort musím ochutnat, ten bude fakt boží. No a hádej co se mi děje? Většinou, když dorazím mají všechno vyjedený, a na mně zbývá výběr z jednoho druhu. Ale o to lépe, že se jim daří prodat vše co sami vyrobí. Jsou šikovní, to se musí nechat.
Takže jdu tou alejí, zamyšlený, koukám na cestu a kde co lítá. Na zemi je spousta větviček, takže jízda na kolečkových bruslích tady bude asi peklo, jdou mi hlavou myšlenky. Podívám se nahoru abych viděl odkud to padá. No, a to jsem neměl dělat! Jakmile jsem zvedl hlavu a s otevřenou pusou začal sledovat to nade mnou, stalo to, co jsem si myslel, že se může stát.
Jebho, málem jsem to schytal přímo do pusy, ještě, že jsem tak bystrý a stačil jsem uhnout. Odneslo to jen rameno vesty. Ale bylo to hovno, jak od slona až jsem ucítil náraz do ramene. Normálně mě pokadil ten ptáka shora, normálně na mně káknul a bylo mu úplně jedno, že tam jdu!
Tak jsem stačil jen vykřiknout něco v tom smyslu, že ty zasr..ý ruský vlaštovky serou i na slušnýho člověka a že tu není bezpečno. U toho jsem se smál a bavil se tou snůškou hovínek na mou osobu.
"Doufám, že na mně spadla aspoň tuna štěstí" letěl tam nahoru výkřik a úsměv. Havranům to bylo samozřejmě úplně putna, ty měli svých starostí dost.
Tak si říkám, že tohle se prostě mělo stát. Že jsem těm fóglům šel na proti a šel si pro to štěstíčko. Jsem tedy zvědav, co krásného, milého mě potká v následujících dnech. Že by výhra v nějaké loterii, nebo snad narazím na zlatou žílu při výběhu na šumavské vršky kam se chystám o víkendu?
Uvidíme. Každopádně se dělím s vámi o své štěstí a posílám ho dál aspoň v podobě malé, snad úsměvné povídky.
Mějte krásný den
Váš Pražák na Šumavě s pokaděným ramenem ale tunou štěstí ...
