Dostat se do životní situace, kdy skončíš na ulici, to není žádný med a může se to stát raz, dva. Nevím proč, ale poslední dobou ve mně sílí potřeba pomáhat. A tak se snažím...
V práci jsem skončil dřív, nějak to vyšlo a tak jsem se rozhodl, že až to hodím do té volební urny, půjdu vyvětrat tělo do Prokopáku. A tak se stalo, že jsem nasadil botky samoběžky, oblíkl se tak akorát a vydal se na svou oblíbenou trasu. Měl jsem před sebou krásných 13km, který jsem si chtěl užít.
V momentě, když jsem vbíhal do Prokopáku, mě předjel cyklista a vzal to takovou zkratkou, o které jsem věděl, ale nikdy jsem jí nešel ani neběžel. Tak mi blesklo hlavou, jdu tam. A tak jsem zabočil mírně vpravo a ono to šlo.
Na konci mostního pilíře, pod kterým jsem podbíhal, abych se dostal do samotného Prokopáku, jsem uviděl sedícího člověka, opřeného o stěnu. Byl to člověk bez domova, zabalený do zimního oblečení, kapucu přes hlavu, deku na sobě, a jen tak seděl a koukal před sebe.
"člověče, co ty tu děláš? Ještě nikdy jsem tě tu pod mostem neviděl, to musí být mazec, tady trávit celou noc, která za chvíli přijde" brumlal jsem si v duchu a přemýšlel, co se mu asi mohlo stát…
No, a protože přede mnou byl kilometr v rozbahněném terénu, myšlenkové pochody se ujaly vlády nad tím, jak se nezaprasit a užít si běh.
Tak jsem si to tak štrádoval, šlo to samo, bylo mi fajn, na sedícího neznámého jsem zapomněl.
Když jsem se vracel směrem k domovu, tak mi najednou naskočil nápad, který jsem "potřeboval" zrealizovat. A tak jsem začal přemýšlet, co a jak udělám… Cestou jsem pod mostem onoho neznámého zahlédl a o to více jsem se pro svůj nápad rozhodl.
Za všechno vlastně může moje starší zimní bunda! Jo! Chtěl jsem ji dát do boxu pro použité oblečení a teď mi vnukla myšlenku, dát ji Neznámému! To by šlo.... řekl jsem si a poté co jsem doběhl, vykoupal se, vdechnul krajíc chleba, uvařil čaj do termosky, zabalil bundu do tašky, k tomu dal jedny slušný rukavice, už jsem seděl v autě a jel pod most za Neznámým…
Srdce mi bušilo, jako bych šel na životní pohovor, pořád jsem si říkal, jak ho oslovím, aby si nemyslel, že jsem nějakej pošuk, co ho chce okrást.
Co vám budu povídat. Ulehčil mi to, protože tam nebyl. Byl fuč! Tak jsem mu tam aspoň nechal bundu v tašce a deku co jsem měl v autě… Termosku jsem si vzal domů, čaj vypil.
Uvidím, jestli ho tam o víkendu potkám, až půjdu běhat…
Už vymýšlím, jak se ho zeptám, jestli tu bundu našel… anebo jestli ho v ní uvidím… anebo ne…
Uvidím…
