To si takhle běžím, přemítám o světě a najednou mi vypluje na mysl zcela jasná situace, která se mi stala před pár lety v Lídlu...
Myslím, že to bylo začátkem července, bylo pěkné počasí, teplo. V práci to bylo jako vždy docela kalup a tak jsem se těšil, až přijedu domů a udělám si něco dobrého k večeři. Když jsem ale otevřel lednici, zjistil jsem, že je tam bílo! Tak jo, říkám si zajdeš do Lídlu, máš to kousek…
Vzal jsem si tedy papírovou tašku, peněženku, mobil a šel jsem. Od přírody jsem zvědavej kluk a rád pozoruji lidi. Kohokoliv, prostě tak jak to jde kolem mě. Než jsem došel do krámu, zjistil jsem, že už se jedna slečně stačila připálit na sluníčku, její klučina se dokázal ušpinit od hlavy až k patě jak jedl velikánskou zmrzlinu, byl to hezký pohled.
V auto myčce, kterou mi tehdy postavili kousek od baráku, mladí nadějní dizajnéři aut ladili svoje vytuněný káry a hrálo jim u toho na plný pecky rádio. Fajn muzika.
Došel jsem do krámu, vzal košík a promenáda, co bude k večeři mohla začít. Občas jsem nakouknul do regálu co tam mají, ale nakonec jsem se spokojil s čerstvými špagetami, rajčatovým sugo a vyzrálým parmezánem. Jednoduché, vynikající. Samozřejmě lahvinka bílého, suchého nechyběla.
Jdu směrem k pokladnám a před sebou vidím moc pěknou ženskou postavu v bílých šatech, taková lehké krajka, světlé vlasy nad ramena, sluníčko jí trochu svítilo do těch šatů (vidíš to jak se mi to stále opakuje? Můžu já za to? Viz má povídka Sen ve snu..) a já se na vteřinu zasnil nad tou krásou přede mnou…
"Ahoj Ládine" slyším najednou a úplně se vylekám z toho snění. "Jé ahoj Janino" vypadlo ze mě a začal jsem se smát. "Co se směješ? Máš dobrou náladu." "Ale, musím se ti k něčemu přiznat…“ "No povídej"…
"Jak jsem tak za tebou šel a nevěděl jsem, že si to ty, tak jsem se zasnil nad tou krásou co jde přede mnou, protože ti to fakt moc sluší a tys na mě najednou vybafla a já zůstal úplně paf…“
"No ty si tedy případ. Ty nepoznáš svojí bývalou ženu? " ptala se mě Jana a začala se u toho taky smát. „Promiň, ale v tom slunci „ …snažil jsem se to ukecat.
Ještě chvíli jsme si tam povídali, jak se máme, co život, co kdo víme o našich dětech a pak jsme se prokecali až k pokladně a pak se rozloučili. Bylo to milé setkání.
Jenže to bych nebyl já, abych tohle dejavu nezažil skoro znovu! A kde jinde, než opět v nákupáku. Opět lovím večeři a nějaké zásoby na svátky a najednou u kasy vidím ženštinu, která je ale úplně maximálně podobná mojí spolužačce ze střední, Hance. Neviděl jsem ji sice úplně do obličeje, ale přeci nejsem blbej a poznám nejhezčí holku ze třídy ne?
Beru košík, dám do něj tašku s nákupem a tradá k ní. Projel jsem kolem další pokladny, a když jsem byl hnedle vedle, tak jen lehce udělám "BAF"... a chytnul jsem jí za ruku.
Ty vole, než jsem stačil říct "ahoj Hani" vyletěla směrem ke mně pravačka a lehký výkřik "ježiš!?" z toho jak se lekla. Na to ze mě vyletělo taky "ježiši pardon" a rychle jsem stáhnul ruku k sobě. Najednou jsem zcela zřetelně viděl, že to není MOJE Hanka, ale úplně cizí žena, kterou jsem asi pěkně vyděsil!
"já moc omlouvám, ale viděl jsem ve vás svoji spolužačku ze střední a proto jsem se vás dotknul, my se vždycky lekali takhle bafnutím a já fakt myslel, že jste ona a pardon, já se fakt omlouvám…“ nezavřel jsem hubu, jak jsem se styděl. U toho jako vždy smích na tváři, upřímný výraz, jinak to neumím a to mi zachránilo krk…
Mladá paní to pochopila, smála se snad ještě víc než já, byla pobavená a nevadilo jí to. Ještě se mi omlouvala, že mě málem udeřila, když po mě máchla volnou rukou…Ještě chvilku jsme oba vstřebávali ten zážitek a pak se s přáním hezkých Vánoc rozešli…
"No, to jsem tomu dal tedy" spílal jsem si, když jsem šel s nákupem k autu. Musel jsem se smát, jak jsem netrefil mou spolužačku, ale úplně cizí ženskou. Jestli Hanku někdy potkám, určitě na ní bafat nebudu. Musím si být víc než jistý, že je to ona!
Mějte hezký svátky a dnešní večer…
Pražák ze Šumavy co už asi nebude bafat ...
