Stalo se vám někdy, že jste se s někým potkali, pozdravili jste se a nevěděli jste kdo to byl? Tak to jste tu správně! Já taky...
Nevím proč, ale občas mi přijdou na mysl události staré i několik desítek let. Jakoby se vynoří, ťuknou a připomenou se a zase ustoupí. Naštěstí mám poznámkový blok a mohu si tu vzpomínku ihned zapsat a později až přijde čas, napsat povídku. Tady je jedna z nich, z minulého století...
Byl jsem na vojně. Rok se s rokem sešel a já se dostal domů na delší volno. Těšil jsem se, že pojedu domů, pořádně se najím, obleču si civil a hlavně půjdu mezi normální lidi! Po příjezdu domů jsem se nemohl skoro minutu hýbat jak mě mamina mačkala a tulila se ke mně. Klasická reakce maminek, když svojeho chlapečka nevidí třičtvrtě roku. Tak jo, poté co jsem prošel uvítacím výborem, maminčinou masáží, vletěl jsem do vany a udělal ze sebe člověka. Koupat se v teplé vodě a nemuset koukat, že už vám někdo stojí za zády a řve na vás "dělej vole už vypadni, já chci taky teplou vodu" je neskutečný zážitek. Oblékl jsem si to nejlepší co doma bylo, sedl ke stolu k večeři a s chutí jsem se najedl. Byl jsem podroben výslechu, takže mi jídlo trvalo místo deseti skoro dvacet minut. Mamina vůbec nechápala, že chci jít ven a ne odpovídat na otázky. Samozřejmě s nadsázkou... Taky jsem jí moc rád viděl, tátu a bráchu samozřejmě taky.
Konečně jsem vypadnul ven. Mobily nebyly, takže jsem zavolal z budky před domem na pevnou kamarádovi, že jsem už doma a že se chystám na tu diskotéku co mi psal že bude. "Jasně, doraž na osmou to bude akorát, dáme pivko a těším se až budeš vyprávět vole" byl celej říčnej až se potkáme. Šel jsem tedy do Armáďáku a cestou přemýšlel koho tam asi potkám. Měl jsem to z domova kousek, asi patnáct minut volnou chůzí. Když jsem šel po chodníku u jednoho domu, přemýšlel jsem nad vším a ničím, najednou jsem si všimnul, jak naproti mě jde nějaká holka. Hlavu měla skloněnou dolů a koukala do chodníku. "Proč tak hezká holka kouká do chodníku, copak nevidí, že naproti ní jdu já a chci se jí líbit?" dělal jsem si srandu sám ze sebe. Jak jsme se k sobě blížili, začal jsem se na ni dívat čím dál tím víc. Šel jsem pomalu, ona taky. Pomalu zvedala hlavu až se napřímila a když byla těsně přede mnou řekla "ahoj Vláďo"... "ahoj" zněla moje překvapivá odpověď. Z mojeho výrazu pochopila, že nevím kdo je a jen dodala: "ty si nepamatuješ kdo jsem viď?". No a já, jak jsem byl překvapený a rok jsem neviděl ženskou, tak jsem blbec odpověděl: "ne, nepamatuji". Na to konto se zase rozbrečela, sklonila hlavu a odcházela dál...až se mi ztratila z dohledu.
Co vám budu vyprávět?! Nevěděl jsem kdo to byl a bylo mi to jedno. Mrzelo mě to, ale neřešil jsem to, protože jsem byl plnej chtíče potkat se se svými kamarády a možná se přitulit k nějaký holce na parketu...
Do dnešního dne nevím kdo ta holka byla. Asi se to už nikdy nedozvím a je mi to líto, že jsem ji nepoznal. Prostě jsem měl tmu.
Někdy se to halt stává, že jeden nepozná jednu a ta ho zná jménem...
Tedy, ještě jednou promiň, neznámá uplakaná. Já tě prostě nepoznal.
Vladimír
