Poprvé na vrcholu

Dva roky jsem čekal než se mi podařilo se dostat tam, kam se budu strašně rád vracet! Do švýcarských hor, do výšky nad 4 tisíce metrů...

Poprvé v roce 2017 mi to nevyšlo z pracovních důvodů. Minulé léto se to konečně podařilo a jsem za to moc rád! 

Ten pocit, když vylezeš tam nahoru, vidíš široko daleko jen azurové nebe, vrcholky Alp, fouká to jako kráva, jsi plný endorfinů, jsi šťastný jako malé dítě, chce se ti řvát, smát, bulet, blbě se ti dýchá, začne ti být zima, uvědomíš si, že máš před sebou cestu dolů... tohle všechno tam na člověka nějak zapůsobí a rozhodně to stojí za to!!! 

Díky mému kamarádovi Petrovi se mi to podařilo. Zdolal jsem vrchol Breithorn a dostal jsem se do výšky 4 164 metrů nad moře. Nutno podotknout, že jsem šel "jenom" z Malého Matterhornu což je nadmořská výška 3 883 m.n.m , ale i tak jsem za to šťastný, že se mi to podařilo. 

Bylo nutné vstávat brzy ráno, takže kolem páté hodiny mi zazvonil budík. Obléknout, nasnídat, nic nezapomenout a tradá na vlak z Tasche do Zermattu. Když jsme vycházeli z kempu uviděl jsem poprvé v životě ten nádherný "zub" jak na něj svítí probouzející se slunce! Byla to nádhera. Jo, řeč je o Matterhornu, který je jako první vždy zalitý slunečními paprsky a je to fakt bombastycký úkaz, viditelný právě z kempu. Cesta lanovkou nahoru je pohodová i když je plná kabina lyžařů a podobných bláznů jako jsem já s Petrem. Nápad vylézt na Breithorn měla ještě jedna skupina Italů, kteří byli rychlejší a tak byli nahoře první v tom dni. 

Než jsem na sebe nasoukal sedák, uvázal se na lano, oblékl se do toho všeho správného, nahodil batoh, obul mačky byla půlhodina za námi. Počasí bylo úžasné, slunce svítilo jako o život, předpověď vycházela skvěle. OK, jdeme na to. Nezbytné prvotní poučení od zkušeného horského vůdce abych já, amatér věděl jak se chovat při takovém to výstupu, bylo jen formální. Den před výstupem jsem absolvoval aklimatizaci ve 2600 m.n.m. kde jsem si vyzkoušel mačky, pád na ledovci, zacházení s cepínem, terminologii povelů vůdce atd, prostě skoro vše co je důležité aby vše bylo v cajku. Takže tam nahoře to bylo jen pro připomenutí.

Když jsem stál na začátku té pláně a viděl tu cestu přede mnou , říkal jsem si "vždyť to je jen kousek". Jo prdlačky, byla to cesta po ledovci, kde se ti občas propadne noha o deset čísel a ty začneš funět po sto metrech. Naštěstí při cestě tam bylo vše skvěle umrzlé, takže těchto situací bylo málo. Při prvním náznaku stoupání se začal dostavovat pocit zadýchanosti. Troufám si říct, že jsem trénovaný běháním, že výdrž mám, dokážu zabejčit, když je třeba, ale tohle všechno ve výšce 3900 m.n.m. můj organismus prostě pociťoval. Dokud jsme nepřekonali magickou hranici čtyř tisíc bylo to stále dobrý. Sice jsem občas musel udělat ve stoupání pauzu, uklidnit tepovku, zkontrolovat vybavení, o to větší chuť jsem měl ten vrchol zdolat. Přístup na vrchol byl dvěma vyšlapanými pěšinami v ledovci, my si zvolili tu pozvolnější. Vedla přes trhlinu o které jsem se později od Petra dozvěděl, že byla dle místních záznamů hluboká několik desítek metrů a že je tam už řadu let. Divný pocit, když jsem jí překračoval...

Závěrečný výstup na vrchol byl v režii Petra. Oba jsme strašný hérečky a tak se muselo vše zdokumentovat, tak aby byla památka na můj prvovýstup na takový kopec! "Takže klapka, jedeme, dobrý. Teď ty vole, a vezmi mě hodně ze spodu ať je tam vidět to ažúro jo?" zněly pokyny od rejži ... Já to měl podobné...

Řeknu vám, že jsem šel jako druhý, ale to vůbec nic nemění na tom, že jsem Petrovi neskutečně vděčný, že to pro mě udělal, že mě tam vytáhnul, že mi to vůbec nabídnul...Nedá se to popsat slovy co jsem cítil, když jsem koukal dokola z té výšky. Hlavou se mi honily vzpomínky na rodiče, kteří už tu nejsou. Najednou jsem cítil, že jsem k nim blíž než tam dole, v Praze. Bylo mi na chvilku smutno, ale v zápětí mi vyhrkly slzy štěstím, protože jsem si uvědomil, že to dělám pro sebe, pro svůj pocit jedinečnosti zážitku!

Na vrcholu jsme udělali pár videí, něco málo fotek a protože se tam začala hrnout další skupinka, usoudili jsme, že je čas mazat dolů. Cestou jsme posvačili, opět natočili instruktážní video číslo nevímkolik a těšili jsme se na jídlo a sprchu. 

Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposledy! Letos to určitě zopakujeme a zkusíme to i na jiném kopečku. Úžasné na celé věci je, že když jeden stráví týden v takové nadmořské výšce kolem dvou tisíc je potom jako rybička a běhání je v ten moment ještě krásnější než před tím... 

Už teď se těším kamaráde...