Dalo by se říct, že zažívám taková deja vu. Občas jsem myslí napřed, víc za realitou než normálně. A o tom, a o těchto prožitcích bych vám dnes chtěl napsat...
Stalo se mi to mnohokrát, většinou to jsou obyčejné prožitky, někdy se podaří prožít silnější a příjemnější obraz, ale jednou se mi stalo něco, co nebylo příjemné. Když řeknu, že to zachránilo život jednomu řidiči, nejsem daleko od pravdy. Bohužel ale jeden lidský život byl zmařen.
Tady je příběh, který se skutečně stal...
Byl jarní den, slunce se opíralo do čelního skla a já se už viděl doma. Měl jsem to domů ještě nějakých 33 kilometrů. Měl jsem hlad, těšil jsem se na kluky, až si s nimi aspoň trochu pohraju než půjdou spát.
Ta křižovatka je naprosto přehledná. Jde o křižovatku tvaru "T" která byla řízena semafory. Ty fungovaly jak měly. Přijížděl jsem z vedlejší silnice a zastavil jsem na červenou. Viděl jsem zprava dojíždějící auta, která také postupně zastavila a čekala na svůj signál. Zleva jsem si všimnul, jak u přechodu pro chodce zastavil velký, těžký náklaďák s přívěsem. Zastavil přesně u přechodu, takže mezi ním a přechodem, při pohledu shora bylo snad 40 cm. Nic, říkám si, je to řidič z povolání ví co dělá.
Na protější straně, z mého pohledu, stála na přechodu pro chodce stařenka a ještě někdo. V momentě, když jsem ji uviděl, prožil jsem ono deja vu... Zcela zřetelně jsem viděl, jak vchází na přechod, jde na červenou a štráduje si to na druhou stranu přímo pod kapotou náklaďáku. V ruce měla síťovku s drobným nákupem. V momentě, kdy tohle mé deja vu skončilo už bylo na vše pozdě. Tedy na záchranu jejího života. Jediné co jsem dokázal v té rychlosti udělat bylo, že jsem zatáhnul za ruční brzdu, vyletěl z auta a začal mávat rukama na řidiče náklaďáku aby zastavil a na tu pani aby se vrátila...
Bylo to tak rychlý, bylo tak náhlý, že jsem už jen slyšel jak zařadil jedničku, rozjel se, zařadil další půlku a pak jen vyděšeně koukal a díval se mi do očí... V jeho očích jsem viděl otázku, kterou nikdy neřekl: "co jsem udělal?"...
"ty vole tys tu ženskou přejel" hulákal jsem na něj! ... Babička byla bohužel už po smrti, protože ji porazil přední částí auta a pak zadním kolem rozdrtil lebku. Pamatuji si jen na její tlumené zasténání, něco jako "ježiši"... už ani nevím...
Úplně se mi teď zase rozklepaly ruce, když o tom píšu a vzpomínám na to. Je to ale silnější než já a chci se o to podělit. Asi tím rozpoutám diskusi o tom proč jsem jí já nebo někdo další nepomohl, proč ji ten řidič přejel, proč to či ono... Věřte, že jsem vše viděl a později dosvědčil u soudu. Vše bylo tak rychlé a pomalé zároveň, jako ve filmu... Řidičova chyba to nebyla. Ta paní šla na červenou. On jí vidět nemohl, protože mu šla bezprostředně pod autem. On skoro celou dobu koukal na svou šipku, protože chtěl odbočit ke mně, doprava. V momentě, když mu padla zelená, byla babča zhruba v polovině auta a on ji neměl šanci vidět! Bylo to všechno tak rychlé, že nešlo nic dělat!!!
Bohužel se to stalo. Bohužel pro všechny. Víte, mám ze své pracovní praxe s podobně těžkými zážitky zkušenost a proto jsem se choval "automaticky", tak jak jsem byl naučený. ČLOVĚK VYPNE VŠECHNO A NASKOČÍ MU AUTOPILOT!!!
Díky němu jsem dokázal celou řadu situací přežít, nezbláznit se z toho. Díky tomu jsem se po celé věci dokázal podívat do očí své ženy, svých synů, políbit je, obejmout je a být spokojený. Díky tomu jsem byl schopen vše dosvědčit u soudu a řidič nepřišel o papíry a poté co se z toho psychicky dostal snad zase řídil...
Přál bych si, aby se takovéto situace neopakovali, aby lidi na cestách a přechodech neumírali, ale to asi není možné.
Vždycky když si na tenhle příběh vzpomenu, začnu se mít "zase rád" a uberu plyn a říkám si, že není kam spěchat.
Přeji vám krásný večer a pokud budete zažívat deja vu, tak příjemné.
Váš Vladimír
