Kdo by neměl rád pohádky? Když se v ní náhodou ale ocitnete, je to o to zajímavější. Mám zde opět jeden zážitek o který se s vámi chci podělit ...
Bylo nebylo, na začátku Prahy, na Západním městě, stálo velké stavení. V tom stavení byli dobří lidé, kteří zde postavili saunu a dali jí jméno Saunový svět, Saunia. Do toho světa se mohl člověk dostat pomocí aplikace a finančního obnosu. A tak se jednoho mrazivého dne Pražák ze Šumavy rozhodl, že se půjde ohřát, vyklidnit.
Osedlal svého motorového oře a přispěchal do placených stájí, kde ho nechal odpočívat, zatímco on se vydal za poznáním. U vstupní brány jej čekalo první oznámení, že saunové ceremoniály dnes nebudou.
"Inu co, budu halt ležet v klidu bez kejklířů a o to víc si odpočinu od hluku" říkal si Pražák. To však ještě netušil, co ho ten den potká.
Cestou do společných prostor minul rozvrzané dveře odkladovny, jak říkal místním toaletám. "Ty dveře jsou zase otevřené a zase vržou" uvědomil si na co myslí a chtěl to řešit. Ale protože přišel za relaxem, a ne opravovat, nechal to být a dveře jen zavřel.
V největší ze saun, která se jmenuje sauna s parním nárazem, skončil právě větrák svoji činnost, a tak mohl pohodlně vstoupit do své nejoblíbenější sauny. Je dostatečně velká na to, aby ve dvou patrech mohlo sedět či ležet plno teplo chtivých jedinců, včetně žen. A tak se po chvíli stalo, že jsme tu byli jen my mužové a jedna ženština! Všichni úplně nazí, jak stanovují pravidla. Srandovní bylo, že ta žena, mladá, pohledná dívka, ležela na spodní ploše nejkratší strany sauny a my mlsní mužové byli rozeseti po stranách. A v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že jsem součástí oné pohádky, kdy dvanáct měsíčků, mlsnejch chlapů, čumí na jednu krásnou Jitřenku, která to o sobě ví, že je krásná a taky samozřejmě ví, že na ni všichni čumí...
Ale, protože jsou tam všichni dobrovolně, znají pravidla slušného chování a dodržují je, tak se po chvíli stalo to, co se stát muselo: Jitřenka tam byla už dlouho a bylo jí vedro. Proto se chystala ukončit své vystoupení. Tedy nejprve si sedla a začala s masáží svého těla od potu. Pak uchopila prostěradlo, které měla celou dobu pod sebou a začala si ho omotávat kolem svého dokonalého těla. Když už věděla, že všichni přísedící jsou téměř na vrcholu svého blaha postavila se, pohodila svým účesem ze strany na stranu, zavinula se brilantně do prostěradla a odkráčela ven. Pak bylo jen slyšet, jak jeden z Měsíčků utrousil "ty vole, viděl´s to"? a všichni ostatní se začali smát ...
A tak se stalo, že jedna krásná Jitřenka dala za vyučenou dvanácti Měsíčkům a nechala je slintat jak malý kluky. A že nás tam bylo fakt přesně dvanáct, na to vemte jed! Počítal jsem to hned jak odešla.
Budiž tedy poděkováním oněm dobrým lidem, kteří nám to tu postavili a my tam můžeme chodit na pohádkové příběhy. Občas by neškodilo, kdyby ti dobří lidé trochu to zařízení poopravili. Co naplat, stále to stojí za to tam jít a relaxovat při pohádce. Vždycky si říkám, jakou zažiju dnes, když tam jdu ...
Tak uvidíme příště no...
