Když jsem se před těmi x dny rozhodl, že budu psát své myšlenky, prožitky, zážitky, výmysly či nesmysly sem na blog, nikdy jsem nepomyslel na to, že budu mít tolik čtenářů...
Přiznám se, že u některých povídek jsem si byl jistý úspěchem a ono nic, no a naopak taky samozřejmě...
Tak třeba "Ten peřiňák klidně vyhoďte..." to byla jasná tutovka, za kterou jsem mamině nadosmrti vděčnej!
Nebo "...ale já nejsem stará ani těhotná"... to byla povídka, kterou jsem skutečně zažil od A do Z a kdybych tu slečnu znovu potkal, asi bych jí za tu její reakci poděkoval, protože to bylo neskutečně příjemné, inspirativní, prostě ze života... To nevymyslíš, ani Bakaláři ne!!!
"Poprvé u bankomatu" a zase ta moje mamina! No můžu já za to, že moje mamina byla taková srandistka? Nemůžu! Prostě prdel musela být i kdyby na chleba nebylo.
"Anglie..." to bylo taky neskutečné. Co vznikne, když se spojí jedna krásná Zrzka s bystrými syny a vymyslí neskutečný dárek pro fotra, který miluje Anglický fotbal? No přeci zážitek na celý život!!!
No a je tu "Zagorka"... o této povídce jsem vůbec nepřemýšlel jako o "tisícové" no a vidíš, ona je čtivá. Tohle až řeknu Zagorce příští čtvrtek na pivu, tak ta bude čučet.
"Sen ve snu" ... tím to celé vlastně začalo. Je občas až bizardní co se jednomu fakt může zdát a to hned dvakrát v jednom týdnu a ještě k tomu tak přesvědčivě...
Za všechny nápady, které mě postihnou, za každou indicii, která mě trefí do oka, za každý kousek nálady z písničky, knihy, filmu, života jsem nesmírně vděčný. Jsem prostě jen vděčný za to, že mě občas napadne povídka, která se může více či méně líbit. Jsem za to moc rád. Vám všem, kteří mě občas čtete děkuji.
Váš občasný povídkář V.
