Když jste někde poprvé v životě, může to být docela silný zážitek. Možná úplně nejvíc zážitek na celý život. Něco takového se mi podařilo zažít na Madeiře ... ty nejsilnější vjemy byly tři.
"Letíme na Madeiru, už jsi tam byl" ptala se mě Julie koncem prosince ležíc na gauči…
"Ne, nikdy. To je někde hrozně daleko ne?" bylo jediný co mě hned napadlo.
"jenom čtyři a půl hodiny letadlem a jsme v jiném světě neboj Ládine" byla okamžitá odpověď.
"A kdy že to letíme?"
"dvanáctýho ledna v pátek a zpět jsme za týden" ...zněla její odpověď a já nemohl než poděkovat.
Mělo to být poprvé v životě, co v zimě letím někam do tepla. Prostě jsem ještě nikdy za svých pětapadesát let nebyl v zimě v teple. Maximálně u kamen na chalupě.
Těšil jsem se. Stejně tak jsem nikdy nezažil pětihvězdičkový hotel s all inclusive a výhledem na Atlantský oceán. Ten jsem taky nikdy neviděl.
Tak jsem se usadil k okýnku do letadla a nachystal muziku na 270 minut života. Nakonec z toho bylo asi jen deset minut, protože moje Julie si chce pořád povídat. Ona je strašně ukecaná, a když to co řekne, za chvíli řekne znovu, ale jinak, tak ji tak strašně rád poslouchám…
Měli jsme zabukované auto na celý týden. To se ukázalo jako super nápad neboť počasí v našem týdnu bylo nevyzpytatelné. Největší výhodu Madeiry vidím v tom, že když jste na jihu kousek od Funchalu, tak stačí popojet třicet kilometrů na východ a jste úplně na jiném ostrově, tedy aspoň počasím. A tak jsme najezdili za ten týden minimálně 700 km tedy aspoň jednu nádrž jsem naplnil do našeho VW.
Co bylo na Madeiře nejkrásnější? Za prvé je to velice subjektivní a za druhé to musí člověk posuzovat až s odstupem, tak jako teď já. A proto si dovolím zde popsat tři nejsilnější zážitky, které jsem na ostrově zažil.
- Výlet až na vrchol …
"Naplánovala jsem výstup na nejvyšší horu ostrova Pico Ruivo, tak se na to musíme řádně připravit" oznámila mi u večeře Julie s tím dovětkem, že tam bude asi trochu foukat. "Výborně, připravím si svoje nový pončo a pro jistotu beru i teplý prádlo, dočetl jsem se, že tam nahoře (rozumějte nástupní místo ve výšce 1680 m.n.m.) může fakt foukat a třeba i pršet" povídám Julii a ona se u toho potutelně usmívá.
Vyjeli jsme brzy ráno. Cestou to vypadalo, že by počasí mohlo být v pohodě a že by výšlap mohl jít docela dobře. Omyl! Když jsem zaparkoval viděl jsem Juliin výraz ve tváři a obavu co jsme si to vymysleli.
"Jdeme se přebalit, a zkusíme to" zavelel jsem, protože představa, že sem jedu hodinu těmi serpentýnami a hned se otočím a mažu dolů mě sžírala.
Když jsem otevřel dveře od auta málem je to vyrvalo z pantů, jak foukal silný vítr. Ona to vlastně byla taková vichřice a k tomu pořádný liják. Natočil jsem video, jak se snažíme obléknout a vyrazit. Byl to fakt mazec.
Když jsme našli nástupní bod k vrcholu, potkali jsme další dvojici bláznů, jako jsme byli mi. Procedili jsme jen hodně štěstí a vyrazili. Přátelé, ten vítr, déšť, mlha a podmínky vůbec nás pustili jen na kousek a po pěti stech metrech jsme oba shodně usoudili, že nemá cenu riskovat a že si to raději odpustíme a vrátili jsme se do auta. Pršelo i ze spod, vichr ještě sílil a my to zabalili. Tento silný okamžik, kdy se v člověku najednou nahromadí tolik proměnných, tolik otázek jak to může dopadnout, co je lepší, bezpečnější, rozhodlo, že jsme zapadli do auta a byli rádi za něj. Teď, zpětně to beru jako fakt silný zážitek, protože v takový vichřici jsem ještě nestál. Přesněji nenakláněl jsem se, abych vůbec stál, tak silná byla.
- Koukal jsem mu přímo do očí …
Stál jsem tam jako vopařenej, ani jsem se nemohl pohnout, úplně přibitý jako On a koukal jsem mu upřeně do očí. Ty jeho oči byli tak věrohodně živé, až mě z toho mrazilo. Jakožto nevěřící, ale přesto k něčemu vzhlížející, jsem tam stál asi pět minut. Něco jsem si mumlal pod fousy a koukal jsem mu upřeně do těch očí. Bylo mi nádherně. Cítil jsem se bezpečně. „Ježiši, ty jsi fakt Ježiš a já na tebe koukám jako bych tě viděl poprvé“ mumlal jsem si polohlasem. Nikdo kolem mě nebyl a já ztratil úplně pojem o čase, místě…
„Miláčku? Tobě tečou slzy po tváři a usmíváš se u toho?“ chytla mě Julie něžně za ruku a potichu se mě ptala… Měla pravdu. Já na něj koukal, usmíval jsem se a po tváři mi fakt tekly slzy. Ani nevím proč. Prostě to přišlo, tak jsem se nebránil.
„No, já jsem tu úplně šťastnej a spokojenej, podívej Juli, já tady snad zůstanu“ šeptal jsem a utíral si u toho zbytek slz.
Tenhle zážitek byl tak silný, že mohu s klidem říct, že jsem ještě nikdy v životě něco tak silného nezažil. Bylo mi krásně. Možná jsem byl chvíli na „jiné planetě“ tam v katedrále Nanebevzetí Panny Marie Sé ve Funchalu.
- Kámoš …
Předposlední den jsme chtěli jít jednu z mnoha levád na ostrově. Začátek i konec měla v obci Camacha, a vedla přes vesničku Santa Cruz, kde se stalo něco podivného. Počasí nás zaválo na tuhle levádu a my se rozhodli, že ji dáme. Měla být zajímavá několika tunely, které musel člověk projít a několika vodopády, které jsme na cestě měli potkat. Ani jedno nezklamalo. Bylo vše. Dokonce bylo i špatně a to Julii od žaludku, protože večer k večeři snědla nějaký mořský potvory, který jí strašně chutnali, k tomu výborný salát s mangem, který jsem měl i já a nic mi nebylo. Julie to dvakrát zasekla, až jsem měl strach, že ji budu muset odnést zpět k autu.
Je to ale silná horalka a rozhodla se jít do konce. No a v půlce, ve vesnici Santa Cruz se to stalo. Stojíme na rozcestí, koukáme, kudy vede ta naše cesta a najednou k nám běží takovej hafan, až z něj šel strach. „Ládí von nás sežere“ tulila se ke mně Juli a měla strach, že nás ten pes napadne. Nic z toho. Proběhl, kouknul se na nás a šel si po svém. My taky. Po chvíli jsme zjistili, že jdeme špatně, že musíme na druhou stranu. Tak se obrátíme a jdeme. Najednou kolem nás proletěl zase ten čokl. Lekli jsme se ho, jak blízko nás byl. Kousek od nás zastavil, otočil se k nám, koukal a čekal, až se pohneme.
„on na nás snad čeká, vidíš Juli?“ spekuloval jsem, protože mi to tak připadalo. „No snad nás nechá na pokoji“ řekla a chytla se mě za ruku. „Jdeme, pojď, neboj to bude dobrý“.
A bylo! To psisko nám dělalo společnost. Hlídal nás. Byl nám pořád na blízku, otáčel se za námi. Věděl, kudy máme jít, vždy nadběhl tam, kam vedla naše cesta, pak se pro nás vrátil a zase už byl před námi…
Měl jsem v jeden moment strašně silný pocit, že je to někdo, kdo se o nás ten den má starat, kdo nad námi má držet ochrannou ruku, kdyby náhodou něco…Přišla mi na mysl moje mamka, která by měla prvního ledna narozeniny a tak jsem tomu psisku začal říkat „Kámo“…
Bylo to zase takový nepopsatelný, milý, silný a krásný. Ten blázínek s námi šel i po silnici až do Camacha zpět, až jsem si v jeden moment říkal, co budu dělat, když mi nastoupí do auta?
Naštěstí se tak nestalo. Julie si musela koupit něco na ten svůj podrážděný žaludek v místní lékárně a tam za námi už nešel. Ale nahlédnul tam, jakoby chtěl zkontrolovat, jestli je vše v pořádku a pak se vytratil.
Byl to prostě Kámo, kterej se o nás krásně staral až do cíle. Asi to tak mělo být. Asi tak měl být celý týden, co jsme vše na Madeiře s Julií zažili a že toho nebylo málo…
Čím jsem starší, tím víc vnímám tyhle věci, vjemy a přemýšlím o nich. Možná je to úplně jinak, ale mě „chutná“ tahle verze a jsem za ni rád.
Přeji vám přátelé ať potkáte taky svého Kámoše, ať se můžete zadívat do očí, ve kterých ucítíte bezpečí, lásku a porozumění a ať vás žádný vichr nesmete z vaší vysněné cesty až na vrchol…
Váš Pražák ze Šumavy, tentokrát na Madeiře.
