Jeden den bez lhaní ...

"Lžeš!" vyjekla na mně poté co jsem se hájil, že jsem řekl, že "jdu na jedno". "No tak dobrá no, přišel jsem pozdě, ale fakt jsem měl jen jedno" ... lež nebo pravda?

Tak takováhle scéna mě nikdy nepotkala. Vlastně, proč my chlapi říkáme že jdeme "na jedno" a přitom víme, že jedno nevypijeme? Jedno vdechneme a dalších X  pozřeme, protože to fakt chutná!!! ... Ale to je kapitola sama pro sebe. Možná rituál?!

Dnes chci psát o lhaní jako takovém. Zkusili jste se zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdybyste 24 hodin ani jednou nezalhali? Kdybyste ani jednou neřekli lež? Nepravdu?...

Přijdete do práce a kolegyně si vám stěžuje, že má kruhy pod očima, že se vůbec nevyspala, protože starej přišel zase vožralej i když šel jen na jedno... no a vy jí samozřejmě řeknete, "ale di ty, vypadáš pořád skvěle"... místo toho abyste fakt řekli pravdu a sice třeba "no jo jsi nějaká zmuchlaná, ale i tak je ti to sluší ...

Nebo na poradě se vás šéf zeptá co si myslíte o tom novém náměstkovi, který nahradil odvolaného kolegu. No a vy opět budete muset říct pravdu, "no Karel byl lepší víš Aleši "...

Nebo jen prostá věc, když si kupuješ kávu ve svém oblíbeném podniku na cestu do práce a slečně, která tě vidí každé ráno a pořád do kola se ptá "co mohu napsat na váš pohár?" ... nejradši bys jí řekl, že hovno, ale neuděláš to, protože je to její job a ty víš, že jí nechceš zkazit náladu hned po ránu. Tak jí jen slušně řekneš, "slečno, zkuste se na lidi usmát a hádat jejich jméno, třeba to bude víc zábavné jak pro ně, tak pro vás...

Pak přijdeš k řezníkovi na sváču a řekneš "deset deka vlašáku a tři rohlíky"... žena za pultem ti toho nandá půl kila a ještě se tě zeptá "mohu to nechat?"... ty samozřejmě kejvneš, ale venku si říkáš jakej si vůl, žes chtěl jen vochutnat a ne se přežrat...

Jednou jsem se nad touto záležitostí zamyslel a zkusil napsat příspěvek na FB. To byste koukali jakou to strhlo lavinu... Samozřejmě dva tábory. Jeden, že to dokáží a že to zvládnou a že to není špatný nápad, že to bude prča. Druzí, že je to blbost, že to nemá smysl a komu prý tím prospějete? Pak se rozjela debata jestli říkat pravdu u lékaře, doma, dítěti, manželovi, manželce, v práci atd atd... No bylo to zajímavé čtení.

Já dnes cestou domů potkal tři bouračky. Jezdím Prahou cca 20 minut a na Petřinách jsem potkal osobák, který se chtěl přetlačovat s tramvají. Obě dámy, vůdkyně svých korábů, stály před sraženými těly strojů a bavily se. Protože jsem kolem toho musel jet krokem a na moment jsem zastavil aby mohl projet autobus, slyšel jsem jak paní z osobáku přiznává svou chybu, že jí tam vjela a že měla počkat. 

Tak si říkám, že v tomhle případě ta paní asi fakt zrovna mluvila pravdu, protože při odbočování vlevo měla dát tramvaji přednost. Ale víte co? Mohla se i hádat, že to bylo tak a tak a začít tam hystericky ječet, že jí tramvaj nabourala nový auto atd... A tak si myslím, že vše bylo v pořádku, když se prostě viník přizná a řekne "promiňte, já jsem udělal chybu"...

Dokážete si představit jaké by to bylo, kdyby se aspoň jeden den ve světě nelhalo? To by byl mazec!!! Jen na položenou otázku po pravdě odpovědět... nic víc.

A protože jsem si jistý, že se to nikdy nestane, (bohužel) budu si jen přát abych se nesetkal s moc velkým lhářem a jeho lež by mě mohla poškodit... a já se budu snažit taky nelhat. Zní to strašně já vím, ale každý občas lžeme. Je to tak. Zkusím se nad tím zamyslet, fakt!

PS: Politici naší země by toto mohli ale přeci jenom na jeden den zkusit ne? ... To by bylo zajímavostí...