Rád čtu. No a když jedu pražskou sockou na firmu tak je dost času na to přečíst si několik povídek od skvělého autora...
... M.M. Cabicar se jmenuje ten chlápek co za všechno může. Tedy on ne, ale jeho skvělé povídky ze života jeho úžasné rodiny, kde je hlavní postavou jeho dcera Viki. No a já si jednu z jeho knih koupil, protože jsem ho sledoval na FB a povídky se mi líbily.
Na Andělu jsem sednul do desítky, která mě dovezla pohodlně aniž bych u toho musel myslet až na Vinohrady. Tramvaj byla jen lehce zaplněná, bylo těsně před obědem. Sednul jsem si zhruba doprostřed k točně a začal jsem si číst. Povídka byla zábavná a čím dál tím víc se začínala rozjíždět a nabírat na vtipnosti. V jeden moment jsem se přistihnul, že se polohlasně směju na celé kolo. OK říkám si, nebuď vyzývavej a chovej se slušně... No to ale nesmíte mít v ruce M.M. Cabicara...
Najednou jsem se dostal do pasáže knihy, kdy jsem fakt regulérně vyjeknul a začal se smát jako tele na celou tramvaj. Pokorně jsem se rozhlédl po tramvaji jako že s omluvou, sorry to já ne to ta kniha a četl jsem s otevřenou hubou dál. Pak přišel druhý, třetí a já nevím kolikátý výtlem ... Fakt jsem se řechtal na celý kolo! Když jsem po chvilce utíral slzy smíchu, odvážil jsem se podívat na spolucestující. Ty brďo, oni se smějí taky, koukají na mně na toho blázna, co si troufá se tlemit nahlas a ještě u toho čte knihu a utírá si slzy...
Svět mi v tu chvíli přišel úplně krásnej, úplně v cajku, protože jsem nakazil celou tramvaj. A to jsem vlastně chtěl!
Lidi usmívejte se a buďte na sebe milí...
