Lidský organizmus je složitý a někdy nikdo neví proč se něco děje. Já mám ale zcela jasno v tom, proč se mi stalo to co se mi stalo... tehdá v roce 1985.
Psal se rok 1985, my byli plní síly, elánu a životních plánů co bude, až budeme mít tu "blbou" školu za sebou. Jezdil jsem na stavárnu do Kadaně vlakem. Bylo to cca 35 minut života ve třetím vagonu "našeho" vlaku, kde jsme vždy sedávali.
Byl jsem ve třeťáku, hrál fotbal, na bicí, chodil ven blbnout, prostě docela normální život. Jídlo mám rád odjakživa, a protože mi to dobře spalovalo už tehdy, snědl jsem prakticky cokoliv. Už za mlada mi dělala potíže zelenina v jakékoliv podobě a vždy mě nadýmala. Tak tomu je i nyní. Mám ji ale fakt moc rád.
Večer před tím dnem jsme měli lečo s párkem, chleba a čaj. Byla rodinná pohoda. Druhý den ráno jsem se probudil s takovým divným tlakem v podbřišku. Prostě to ve mně vařilo. "To bude dobrý" říkal jsem si a vyrazil do školy. Druhou hodinu byli Betony, tak se jmenoval předmět, který nás učil profesor, jemuž jsme říkali "Pachol". Byl tak výraznej, že jsme o něm věděli, že se večer oholil a druhý den ráno na první hodinu už měl zase strniště, prostě černovlasý člověk. Byl pohodář.
Hodina začala, žádný zkoušení, jen nová látka. Točilo se to kolem výztuže a betonování atd. Já seděl v první lavici zcela vlevo od kantora a s Tomášem jsme občas dělali blbiny. Já mu položil hlavu na rameno, jako že jsem omdlel a on mi ji takovým trhnutím nahoru vyhodil a já zaplápolal jako že prázdná hlava dobře lítá… Prostě blbiny. No jo, ale ten den jsem udělal něco, co tu ještě nebylo! Hlava mi na jeho levé rameno padla během hodiny! "Ty vole Kodl co děláš?" šeptal prý Tomáš na mou adresu.
"Výztuž může obsahovat až… ten chlapec vypadá jako by mu bylo nevolno… abych se vrátil k té výztuži… on snad omdlel, pomozte mu někdo prosím vás…“ znělo hodinou od pana profesora. Ty brďo, já normálně omdlel a hlava mi mimoděk padla na Tomášovo rameno. Ten myslel, že zase klasicky blbnu a tak mi hlavu vyhodil nahoru. Když se mu tam ale znovu vrátila, bylo jasné, že se něco děje. Dělo. Udělalo se mi zle, a protože jsem byl plnej plynů z výborného leča od maminy a nemohl, lépe řečeno, nechtěl jsem ve třídě prdět, nějak se mi to v břiše celý překroutilo a vypnulo mě to. To byla prča. Kluci za mnou mě hned popadli za křídla a odtáhli mě k oknu do chodby, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. "Dejte pozor pánové, ať vám nevypadne z okna" halasil profesor na kluky, když mě táhli na chodbu. Tam jsem přišel opět k sobě, rozdejchal jsem to a do lavice se vrátil po svých. Profesor trval na tom, abych šel s doprovodem do nemocnice na vyšetření a tak jsem s Tomášem odešel. Nechal jsem si na pohotovosti změřit tlak, natočili mi EKG a s papírem, že je vše ok jsem byl odeslán domů.
Takže od té doby jsem Tomášovi na rameno už nepadal, protože bych zase musel do nemocnice na EKG a to mně fakt nebavilo.
Lečo miluju pořád a s těma zaraženýma prdama jsem se už naučil žít. Prdím, co to jde…
