Zvítězí vepřožravci…?

Civilizace pojídačů vepřového masa je v ohrožení, zrovna tak i čest Roberta Focha, k jehož otevřeným ústům se blíží chlípný samec želvy mořské…

V minulém díle jsme opustili karibský ostrov ve chvíli, kdy se k Robertu Fochovi, po krk zahrabanému v písku, blížil nadržený chlípný želvák a kdy ostrov ovládli kumpáni drsné Soni Datartové, kteří opravdu, ale opravdu nemají rádi vepřové maso…

Na poslední chvíli si Robert uvědomil hrozící nebezpečí a honem zavřel svá ústa. Želvák se připlazil pískem až k jeho hlavě trčící z písku a protože to byl chytrý želvák, znal nejspíš pohádku O kmotře lišce, vráně a o kousku sýra…

„Ahoj, hlavo. Ty jsi ale krásná, povíš mi, jak se jmenuješ…?“

Robert však asi také znal stejnou pohádku a tak držel pusu pevně zavřenou. Když se ho ale želvák zeptal odkud je, národní hrdost mu přikázala, aby sotva uvolněným koutkem úst procedil - ,,z Česka!“

Želvák se zaradoval z dílčího úspěchu a kul železo, dokud bylo žhavé…

„Z Česka? Znám, znám. To je tam, co minulý týden proběhla ta vzpoura slepic a ty svými vejci utloukly k smrti nějakého toho páprdu s bradavicí nad horním rtem, že jo…?“

„To není pravda! To nesmí být pravda!!!“, zařičel Robert a v úleku nad tou hroznou představou ponechal na okamžik neopatrně otevřená svá ústa dokořán.

Nadržený želvák zajásal a vyrazil vpřed s chlípným výkřikem - ,,…to jsi neměl…!“

Vladimír Bumba se mocnými tempy plaveckého stylu „čubička“ blížil k pláži „svého“ ostrova. Na zádech měl uvázaného, k smrti ulechtaného, vepříka Kodexíka, kterého lohnul v táboře na ostrově VIPů.

Když dosáhl pobřeží, vydal se plížením – plazením vpřed a naskytl se mu zvláštní pohled.

V písku pláže spatřil velikou mořskou želvu, která byla tak jako trochu nadzvednutá a dělala velmi směšné pohyby…

To ho zaujalo a když se dostal blíž, zaujalo ho to ještě víc…

„Ahoj, Fochu. Proč žereš tu želvu…?“ 

Robert mu ale neodpovídal a skrze plná ústa vydával jen jakési dávivé zvuky. Vladimír musel uznat Robertův smysl pro inovaci a jistou nekonvenčnost. Zahrabat se po krk do písku, přilákat tak k sobě mořskou želvu a mocným stiskem čelistí ji ulovit – to Vladimíra nenaučili při kurzu přežití v divočině ani jeho výcvikoví instruktoři na poddůstojnické škole v Seredi…

Asi po dvaceti minutách pozorování ale Vladimír usoudil, že Robert sám želvu utratit nedokáže a odhodlal se k zásahu. Chytil přední želví pracky, pevně zaklesnuté za Robertovo ušima, zapáčil chvatem zvaným „želví zmar“, a konečně ty dva od sebe oddělil. Vděku se ale moc nedočkal…

„Bumbo, ty magore jeden! Proč jsi to zvíře ze mě nesundal dřív?!“

„A proč, Roberte, vždyť sis vedl celkem dobře. Jen musíš příště tý želvě zakousnout zuby do krku, nebo do hlavy a ne pod její bříško, ty bambulo…“

Když tak Vladimír držel želváka za přední pracky, dostal spásný nápad. Vlastně dva spásné nápady…

V první řadě mocným tahem a za ještě mocnějšího přišlápnutí želvího krunýře svou nohou, pověstnou svým krokodýlím ťápem, vytáhl tělo chlípného želváka ven z jeho „obalu“. Odhalený a nahý želvák se mu vysmekl, zanechal svůj krunýř tam, kde byl a pelášil rychle do moře.

„To bychom měli…“, usmál se Vladimír.

„A teď, mi Robertku hezky povíš, kde je schovaná ta vytržená stránka z mé vojenské knížky a já budu potom možná tak hodný, že tě vyhrabu z toho písku ven…“

„To bys měl, Vladimíre, nebo tu stránku už nikdy neuvidíš…“

Nebudeme zabíhat do nepěkných podrobností, snad bude stačit, že si povíme jen to, že po vyhrabání Roberta z písku, se Vladimír skutečně po chvilce páčení a hledání v jedné Robertově (jak to jen kulantně říci…?) „zadní kapse“, znovu setkal se stránkou ze své vojenské knížky, na níž se u podpisu nadporučíka Hrubého, stvrzeném číslem denního rozkazu č. 88/88, psalo, že byl kdysi Vladimír ,,vzorným vojákem“.

A jak to bylo s okupanty ostrova, co neměli rádi vepřové maso? Toho se týkal druhý geniální a spásný Vladimírův nápad.

Do želvího krunýře, který zbyl pod jeho nohou, zasunul Vladimír ostatky nebohého, ulechtaného k smrti, vepříka Kodexíka a tvářiv se statečně, odnesl tu podivně vypadající věc do stanu drsné Soni Datartové, aby jí předal tak „vzácný dar“.

Soňa, netuše zradu proti své víře a přesvědčení, poručila svému kuchařskému eunuchovi, aby jí zvíře připravil k večeři. Na Roberta, ani na Vláďu se nijak nezlobila a dokonce je pozvala, aby povečeřeli s ní, když už bude mít tak vzácnou pochoutku, zvíře, které ji Vladimír představil jako  – „Želvus Kodexus od VIPus“.

Aby uctila své hosty, rozhodla se dokonce obléknout si k večeři, přes svůj černý dílec stanu, ve kterém jinak normálně chodila, i tanga po Monice Bossi.

Když bylo po večeři a Soňa měla ještě masnou bradu od vepřového sádla, prozradil jí Vladimír, jak se to ve skutečnosti mělo s tím „vzácným“ zvířátkem…

Když se po dvou hodinách čištění svých útrob vrátila drsná Soňa do stanu, upozornil ji Vladimír, že jestli ihned nepřikáže svým kumpánům sbalit stany, nasednout na lodice a odjet pryč z ostrova, že na ni to její prasežerství prostě jejím kámošům práskne, neboť v bonzování je přeborníkem, na což má i potvrzení v, nyní už nalezené, stránce z vojenské knížky.

Drsná Soňa věděla, že nemá na vybranou, se vztekem poslechla a udělala co se po ní chtělo. Na ostrově po ní zbyla jen tyrkysová tanga, která z ní Robert svlékl v pocitu zadostiučinění a představě, že ji tím oplatí tu hanbu, že jejím rozhodnutím měl jeden želvák možnost vyzkoušet, jaké to je potkat krásnou a vlasatou hlavu v písku…

Tím, vážení končí zprávy z ostrova, ztraceného kdesi v modrých vlnách Karibiku. O dalším osudu našich dvou hrdinů, ani o osudu skupiny VIP blogerů na sousedním ostrově se toho už moc neví. Zprávami renovovaných zpravodajských agentur ale prý probleskly informace, že jeden ostrov kdesi v inkriminované oblasti byl prý pod vedením nějakého guru, jménem Juchovcík, přeměněn na velkopěstírnu konopí a další ostrov, který by měl být hned v sousedství, se prý změnil na vojenskou základnu, jedinou, kterou Česká republika v Karibiku má…   

P.S. - Tento můj článek je soutěžním a vztahuje se k soutěži, o které se dozvíte víc ve chvíli, kdy kliknete  - SEM.