Většina z nich vám však bude do očí a do roztrhání těla tvrdit, že je to naopak. Pozor, blog je ryze šovinistický, neemancipovaný a neakceptovatelný nejméně polovinou lidstva…
.
Za svůj život jsem poznal tak nějak blíže několik žen. Některé hodně z blízka, některé skoro na dosah ruky. Celoživotním zkoumáním jsem nakonec došel k překvapivému (pro mě) závěru, že co se systematičnosti týká, buďto jsem chodil špatnými cestami, nebo jsem měl neuvěřitelnou smůlu.
V mých žilách koluje (někdy bohužel…) z tátovy strany čtvrtina německé krve. Můj táta, který byl v ohledech, o kterých chci dnes psát, úplně stejnej (úplně stejně pošahanej, řekla by moje žena a s ní celá řada jiných žen, které mě kdy potkaly…), mně vždycky tvrdil, že právě ta germánská kapka krve může za to, že mě často přivádí k šílenství absence systematičnosti v mém okolí, zejména pak v okolí oblečeném do sukní a halenek.
Od mala to mám nastavené tak, že v šuplíku patří krátké a tenké ponožky vždy na pravou stranu dopředu, jejich delší kámošky na stranu levou, jejich spací a tlusté kolegyně pak úplně dozadu. Ve skříni na nářadí pak lepidla vpravo, kufr s vercajkem doprostřed a žárovky úplně vlevo dopředu. Z nich ty silnější dozadějc, ty slabší, co se dávají na záchod a do koupelny, kde to praská každou chvíli, do popředí. Logika a systém mi totiž přikazují a umožňují hledat třeba po tmě správnou žárovku přesně tam, kde má být.
V kuchyni dávám odjakživa všechny vyšší sklenice dozadu do skříňky, nižší hrnky a panáky dopředu, nože NIKDY (!!!) nedávám do šuplíku spolu s jiným kuchyňskými proprietami, neb by tam trpěly, tupily se se ještě by hrozilo, že když do toho šuplíku takhle jednou sáhnu, že si o nůž, co bude třeba ležet ostřím nahoru, pořežu ruku.
Vysoké sklenice nikdy nenechávám špinavé ve dřezu, protože jak je tam nechám, určitě na ně pustím něco těžkého, a tím je rozbiju.
Když se někam chystám, na dovolenou, zásadně si začínám, když už ne přímo balit, tak alespoň nosit věci na hromádku s několika denním předstihem, protože naprosto vždycky dojde k tomu, že zjistím, že mi něco chybí, něco už mi od loňska není (prostě se to vleže ve skříni samo smrsklo a srazilo), něco se zkazilo, nebo prostě něco chybí.
Mám tak dost času problém vyřešit před odjezdem. Když ty věci skládám do zavazadla, přesně vím, kde, na jaké straně mám které oblečení, kde mám necesér s šitím, léky, náhradním nožem, párátky a vývrtkou.
Nikdy nezapomenu na nějakou čepici, knížku, a do postranní kapsy zastrčím sto korun, kdyby náhodou.
Na lednici mám desky s rukou psaným seznamem, který odškrtávám barevnými fixami, podle toho, v jaké fázi je ta která věc zabalená, nebo se musí přibalit těsně před odjezdem. Zelená uvnitř, červená zatím venku.
Tak takovej (magor - říká moje žena…) jsem já.
A teď ty ženské, co mně kdy dělaly společnost.
Je a vždy jim bylo úplně fuk, v kterém místě šuplíku mají kterou ponožku, dokonce jim často nevadilo, když měly mezi svými ponožkami i nějaké moje. Nikdy je nenapadla tak jednoduchá věc, jako je na chlapské ponožky vyšít modrou bavlnkou jednu „tečku“, na ponožky ženské pak tečku bavlnkou červenou. Jedno dítě má ponožky s bavlnkou žlutou, druhé s bílou. Nikdy se tak nemůže stát, že se podobné ponožky smíchají.
Pustit ženskou do skříně s nářadím je pokus o sebevraždu, respektive o vraždu. Nikdy nechápe systém, podle kterého tam máte věci uspořádané, zásadně a natruc, když tam začne hrabat, přemísťuje nelogicky, chaoticky a s krutým potěšením věci z jedné strany na druhou, z druhé dozadu a zezadu dopředu. Samozřejmě, že nakonec tam nenajde nic z toho, co tam hledala, ale s triumfálním úšklebkem vám vmete do obličeje, že máte v té skříni - „neskutečnej bordel, protože tam nemůže nic najít…!“
Kuchyně…
Říká se, že ta je ženským územím.
No, potěš koště, tomu se říká turecké hospodářství!
Ani jedna z ženských, které jsem kdy zažil v nějaké kuchyni, nedokázala pochopit tak jednoduchou věc, že když něco někam uklízím, že to je dobrý uklízet stále na jedno a to samé místo, protože jen tak víte i po tmě, že to tam příště najdete.
Nože?
Fuj! Nebezpečné věci!!!
Ty patří zásadně někam mimo dohled, nejlépe je zahrabat mezi ostatní haraburdí. Nějaká úcta k těmto „malým mečům“?
„Nech se vyšetřit, já nemám čas na blbosti a potřebuju vařit!!!“
Vaření…
Říká se, že když chlap vaří, že udělá v kuchyni neskutečnej bordel. Opak je pravdou. Co jsem poznal kdy mužský, co vařili, tak vždycky se v kuchyni pohybovali tak, aby měli co nejméně práce v minutě příští. Proč by nechávali všude ležet špinavé mísy, odkládací talíře, vařečky a hrnky od rozšlehaných vajíček, aby na nich špína od vaření zaschla a pak to nešlo dolů…?
Šup s tím hned pod vodu, dvakrát přejet houbičkou a je vymalováno. Když se končí s vařením, v kuchyni je jen jeden hrnec s jídlem, jeden odkládací talíř a jedna vařečka, co jsou neumyté.
Ale pusťte do kuchyně ženskou 23.12 odpoledne…
Dovolená…
Tak balení zavazadel s ženskou na dovolenou je horor.
Člověk by řekl, tedy muž by řekl, že čas je neměnná konstanta, která běží stále stejně rychle. Je proto zajímavé až zarážející, že ženským běží čas někdy nějak prý pomaleji. Často ho totiž mají pořád dost…
Když pak večer před odjezdem začínají konečně balit, zjistíte z jejich hysterického pobíhání po bytě a otevíraní a zavírání skříní ( i té s nářadím…), že „něco“ nemáme. Samozřejmě, že je to vaše, tedy mužská chyba, protože vy furt jen myslíte na blbosti, přerovnáváte si svoje vlastní (nedůležité) věci a je vám úplně jedno, že poklad vašeho života nemá ochranný nátěr na rty…
Chtít po ženský, aby si s předstihem napsala nějaký seznam pro „předletovou kontrolu“, to je stejný, jako po ní chtít, aby věděla, co přesně v kterou chvíli a ve kterou etapu v životě chce.
Je to marný, je to marný, je to marný…
Jak jsem psal už na začátku, ženských a holek jsem poznal hodně, ale žádná nebyla ani tak systematická, jako průměrnej chlap.
A to já jsem ještě hodně podprůměrnej, protože mi je úplně jedno, že doma asi nemáme ochranný nátěr na rty… :-)
.
