Naši paní ministryni financí dohánějí kostlivci v jejích skříních. Nutno dodat, že ty skříně otevírá sama a hodně ochotně…
.
Paní ministryně na sebe dokáže strhnout pozornost médií a opozice nejen svými prohlášeními stran jí svěřené státní kasy, bohužel pro ni se jí to daří i tím, co se státní kasy ani tak netýká, ale její persony na jednom z klíčových ministerstvech ano.
Myslím si, že už měla ve funkci dost času na to, aby si zvykla na fakt, že po ní opozice a část médií půjde, jako ona pověstná slepice po flusu, jak se říká.
Přes tuto skutečnost, jakoby paní ministryně chyběl pud sebezáchovy a když už jsou jednou zavřená kadeřnictví, přesto tvrdí o svém účesu, dle profíků v oboru „vyrobeném“ někým, kdo dobře věděl, co dělá, že si ho uplácala na hlavě sama, včetně několika odstínovaného melíru.
Není divu, že je při takovém tvrzení odhalena a každému, kdo se nebojí pojmenovat věci pravým jménem musí nutně vyskočit na první dobrou slovo – lež.
To znamená, že sice, ano, veřejnost může rozčílit skutečnost, že na jednu stranu vláda „obyčejným lidem“ zakazuje krášlit si hlavy na profesionální úrovni, aby však na stranu druhou samy členky té samé vlády kázaly vodu, a přitom samy pily víno v podobě využívání kadeřnických služeb. Co ale asi rozčiluje o hodně více lidí je to, že paní ministryně nemá tolik slušnosti, cti a odvahy, aby řekla – „… ano, využívám služeb jedné paní, která má můj účes na svědomí, protože jako ministryně jsem si myslela, že musím být i v této době šik. Uznávám, že to byla chyba a sypu si popel na hlavu…“.
Ne, paní ministryně namísto toho vypouští do světa lži o vlastní kadeřnické šikovnosti, čemuž se musí profíci smát, opozice z toho má body, média téma a voliči by měli mít trochu bolení břicha…
Sotva se kauza „účes“ přežene, objeví se další potenciální problém, nalepený na paní ministryni. Čert ví, koho to napadlo jako prvního, ale někdo si uvědomil, že paní ministryně podle všeho zřejmě nevládne angličtinou…
Jak se v takovém případě dá logicky čekat, pro mnohé je taková možnost doslova božskou manou. A tak se najdou lidé, kteří do toho pěkně zašťourají a mají úspěch. Skutečně to podle všeho vypadá, že paní Schillerová anglicky neumí, a pokud ano, tak natolik málo, až je to na člověka v ministerské židli dost průšvih.
Takže opět tady máme problém, ke kterému je třeba, aby se paní ministryně nějak postavila. A ona to udělala tím nejhorším možným způsobem – opět začala mlžit, opět začala tvrdit něco, nad čím visí pochyby, jako mraky nad deštným pralesem.
Když je přímo konfrontována s anglickým jazykem, tak uteče, jako malá holka, která na jevišti zapomněla text básničky. Co čekala, že se asi tak stane, už v prvním v momentě, kdy na ní kdosi tu její „anglinu“ vytáhnul?
Opravdu si myslela, že to média přejde, že se někdo z novinářů nebude chtít za každou cenu dostat ke zlatému grálu všech novinářů – k politikově lži v přímém přenosu…?
Opět nenašla už v samém začátku celé kauzy v sobě odvahu říct – „… ano, bohužel moje angličtina není moc dobrá, proto v kontaktu při jednání například v EU využívám raději služeb tlumočníka…“
Tečka, sice by se jí někdo mohl pošklebovat, ale rozhodně by jí nikdo nemohl přistihnout, jak se říká spíše o mužích – se staženými kalhotami.
Podtrženo – sečteno, paní ministryně má problém v tom, že si zřejmě neuvědomuje, že fakt, že něco neumí, není zdaleka tak hrozný, jako skutečnost, že i tváří tvář důkazům hloupě lže.
Kolik lží si tahle vláda ještě asi může dovolit…? Navíc tak hloupých, zbytečných.
Kdyby měla paní ministryně a její mediální poradci více za ušima, dokázali by z něčeho takového, co by mohli novináři vyšťourat, pro sebe získat body – stačilo by jen se ctí uznat chybu.
Lidé spíše prominou chybu, než lež. Vím o tom své, a nejen já.
.
.
