Všude spousta lidí, každý z nich někam spěchá, no, alespoň tak vypadají, i když třeba zrovna sedí uštvaní na lavičce. Tisíce tváří, ze kterých jako by se vytratil život…
Byl doma z Afghánistánu asi rok, z toho čtyři měsíce venku z armády. Už ho tam nepotřebovali, a on si myslel, že už tam ani nepatří. Na rozdíl od některých jiných kluků měl vlastně kliku, našel si celkem rychle a bez problémů práci.
Ze začátku ho strašně bavilo dívat se na lidi okolo. Na ty mraky krásných holek, na uštvaný taťky od rodin, na maminy s kočárky, na šourající se starce a shrbené stařeny. Každá zábava ale jednou zevšední, a tak když už si na prostředí okolo sebe zvykl, soustředil se na výrazy ve tvářích těch lidí, na to, co si spolu povídají, co řeší.
A tehdy mu to začalo pomalu docházet…
Všude kam se podíval viděl okolo sebe nešťastný lidi, kteří ale ke svému „neštěstí“ v podstatě neměli vůbec důvody. Každej den mohli přijít večer domů, doma našli všechny, co tam najít chtěli, otočili kohoutkem a mohli se umýt, dostali hlad, otevřeli si lednici a mohli si vybírat, zatoužili pokecat s kýmkoliv ze známých, tak vytáhli z kapsy nejnovější a nejtenčí mobil, a žvanili a žvanili.
Neměli bolavá celá těla, písek ani prach nehledal cestu jak se jim zažrat snad i pod kůži. V noci jim nemrzla prdel, ve dne z nich suchý žár nevysával poslední kapky člověčenství, aby je nechal napospas tu více, tu méně skrytému šílenství. Nemuseli podezřívat každého, kdo se ocitl v jejich blízkosti, že jim s falešným úsměvem vrazí kudlu do zad, odpálí sebe aby roztrhal všechny okolo. Lidi okolo řešili neskutečný kraviny, ve kterých jak se říká nešlo o život, snad jen o to pověstné hovno.
Přesto se všichni okolo tvářili uštvaně, naštvaně, nadávali na kde co a kde komu, i když si přitom vlastně žili jako v bavlnce. Netušili jaký to je, pytlovat do zblbnutí písek a štěrk, aby mohlo být obloženo tímhle zdánlivým zabezpečením alespoň malé místo, kde by se mohli uložit na pár hodin ke spánku, který někdy nepřichází.
Jedinou krev, kterou kdy viděli, byla ta, co vytekla do dřezu z rozmrazujícího se kuřete. Nikdy neslyšeli nikoho skučet bolestí, ani výt hrůzou, nikdy neviděli pytel s něčím beztvarým, se zbytky někoho, koho jste sice třeba ani moc neznali, ale to vám nebránilo v tom si představit, co se dělo než se do toho pytle dostal…
Lidi okolo něho, tady „doma“ řešili neskutečný kraviny, ze kterých byli celí hotoví, aniž by znali skutečnou hodnotu svých životů. Jeho nový šéf byl fracek, který si za prachy svého táty koupil vzdělání, aby mohl řídit lidi. Ve skutečnosti by nesvedl řídit ani hejno uklízeček. Ze školy šel rovnou na manažerský místo, absolutně netušil, jak jednat s lidma, jak se vcítit do jejich myšlenek, jak posoudit, kdy mu skutečně močí na lopatky, a kdy se mu snaží vysvětlit skutečný důvody, proč něco nejde. Ono totiž opravdu někdy něco nejde. Nikdy neměl možnost kde a jak se naučit, jak z lidí dostat to nejlepší, co v nich je, protože takový věci se prostě na žádný škole nenaučí – i když si na to některý školy dost hrajou.
A to byl jen jeden příklad, jakých viděl najednou okolo sebe tisíce. Vlastně se v těch příkladech topil.
A tehdy mu to došlo naplno.
Zjistil, že lidi okolo sebe nenávidí. Nenávidí tu jejich drzost fňukat nad kravinama, nad sviňárnama, který si dělají v podstatě bez důvodu. Nenáviděl jejich lehkost a aroganci, se kterými žili svoje bezpečný životy, nenáviděl mladíky s nagelovanými vlasy, pantoflíčkama na nohou, s něčím přes rameno, co absolutně nemužsky a ze všeho nejvíc připomínalo dámský kabelky. Nenáviděl i holčiny, co jako by se snažily co nevíce vypadat jako obyčejný děvky, nenáviděl ženy, co v metru pomlouvaly svoje muže, nenáviděl muže, co s arogantním výrazem v ksichtě doufali, že si ve svý domnělý důležitosti můžou dovolit všechno co je napadne.
Když nad tím tak přemýšlel, najednou nevěděl, koho v životě nenáviděl víc – jestli nevzdělaný Talibánce, co měli od rána do večera jen jeden cíl, a to zabít jeho i všechny, kdo do jejich země přijeli s ním, nebo ty lidi tady doma, co tak neskutečně mrhají svým časem, v bláhové iluzi, že jim patří. Někde uvnitř sebe ale věděl, že to, co cítí je špatné, že „normální“ život je právě ten, co měl okolo sebe tady doma, ne ten, kde byl pánem prach, písek, vítr a cizí Bůh. Jenomže si nemohl pomoci. Věděl, že za to, kde se jeho duše změnila v děravý kus hadru, si může sám, kdysi se rozhodl jít cestou, která ho tam dovedla se samozřejmostí vystřelené kulky.
Čím dál více se uzavíral do sebe, nerozuměl nikomu a nikdo nerozuměl jemu. Jeho život byl bludištěm, labyrintem, kde byl sám sobě Minotaurem. Nepatřil ani do té daleké cizí země, kde se ho několik měsíců snažili každý den zabít – nepatřil ale ani do své vlastní země, které přestal rozumět, a která přestala rozumět jemu. Věděl jen jedno.
Není cesty zpět…
K článku můžete diskutovat ZDE
