Kolega bloger, pan Janota, dnes zveřejnil článek, ve kterém polemizuje nad nezbytností atentátu na Reinharda Heydricha…
Ve svém článku pan Janota vypočítává důvody, proč si myslí, že byl atentát chybou. Já ve svém článku předkládám, proč si myslím, že chybou, v tehdejší situaci, nebyl. Naše zem byla pro Němce dost důležitým územím, pro to jednoznačně svědčí fakt, že po odvolání Konstantina von Neurath nebyl na jeho místo jmenován nikdo méně důležitý, než právě Heydrich. Prezident Beneš, toho času v exilu v Británii, neměl moc možností, jak velmoci, jakou právě Británie byla, dokázat, že náš národ není součástí Třetí říše. Zvláštní status, jakým byl náš protektorát, mohl zdánlivě v mocnostech, bojujících s Hitlerem, vyvolávat pocit, že nestojíme za to, aby se s námi počítalo.
A právě to chtěl prezident Beneš změnit. Podle výše napsaného to vlastně vypadá, že naše země měla mnohem větší význam pro Německo, než pro Anglii. Snaha Beneše dokázat zemím, které nás hodily v Mnichově přes palubu, že je s námi třeba počítat, se dnes, po všem, co víme o událostech, které následovaly po atentátu (Lidice, Ležáky, Heydrichiáda jako taková), může jevit jako zbytečné tahání tygra za ocas.
Kde kdo, včetně pana Janoty, kdo má k dispozici dnešní informace o tom, co všechno se po atentátu dělo, je dnes oním pověstným generálem, který po bitvě přesně ví, jak měla probíhat. Jenže tak svět nefunguje. Lidé žijící ve své době mají k dispozici současné informace, vidí události v souvislostech, které jsou přesně v tu danou chvíli aktuální. Proč tolik lidí nevidí jako důvody pro všechno, co se tehdy stalo, ono zlo, ono jednání nacistů, a klade vinu za mrtvé z Lidic a spol. mužům, kteří se snažili s tím zlem bojovat prostředky, jaké tehdy měli k dispozici?
Pan Janota ve svém článku vyčítá Benešovi, že místo toho, aby zůstal s národem, uprchl do Británie. A já si říkám – CO jiného mu zbývalo?
Mohl snad zůstat a vytvořit nějakou politickou opozici proti okupační moci? Nebyl by snad okamžitě zatčen, a s největší pravděpodobností popraven, aniž by mohl pro svůj národ hnout jen prstem? Nebyl pro lidi v okupované vlasti mnohem důležitější a platnější v exilu, když v něho mohl národ upínat naděje, že až to jednou (snad vítězně) skončí, že bude se silou své autority oním pevným bodem, který bude po takové těžké zkoušce tolik potřeba?
Byl by snad národu platnější jako hrst popela vysypaná v hromadném hrobě někde na kobyliském hřbitově…?
Vyčítání pana Janoty Benešovi jeho rozkaz ke kapitulaci při německé okupaci, mi přijde už úplně scestné. Jakou jinou měl Beneš možnost, když se na nás valila mašinerie německé armády? Naše zem proti Hitlerovi zůstala naprosto sama, Francie a Británie svou zradou v Mnichově dokázaly, že jim nestojíme za to, aby si pro nás pálily prsty. A sami jsme měli jen jednu šanci – na to, že nás Němci převálcují takovou silou, že by to mohlo znamenat až naprostý konec našeho národa jako takového.
Pan Janota jedním dechem vyčítá Benešovi rozhodnutí a rozkaz k atentátu, který měl vinu na smrti obyvatel Lidic a Ležáků (což je sice pravda), ale druhým dechem vyčítá Benešovi fakt, že nedal rozkaz armádě při německé okupaci, aby naši zem bránila…
Není tak moc těžké si spočítat, zda by v případě obrany měla tato skutečnost pro náš národ mnohem katastrofálnější důsledky, co se mrtvých týká, než kolik jich zemřelo v přímém důsledku s atentátem na Heydricha…
Beneš měl tu smůlu, že byl postaven před taková rozhodnutí, jako málokterý politik jeho doby. Je mu od některých lidí vyčítáno, že mu šlo především o otázku jeho ega, mně se však zdá, že tomu bylo přesně naopak – jeho rozhodnutí byla podepřena především starostí o obyčejné lidi. Pro žádného velitele není těžšího rozhodnutí, než jsou ta, při kterých ví, že ať už se rozhodne jakkoliv, výsledkem budou mrtví. Stejně se museli rozhodovat například pánové Dwight D. Eisenhower a Bernard Law Montgomery, kteří při plánování invaze do Normandie nemohli se stoprocentní jistotou vědět, jestli jejich snaha neskončí fiaskem. Co věděli naprosto přesně, to byl fakt, že jejich rozhodnutí vydat rozkaz k invazi, bude stát mnoho lidí život.
A přeci do toho šli. A zaplať pánubohu, jinak by Evropa dopadla kdoví jak. Jejich rozhodnutí zaplatilo mnoho vojáků i civilistů svými životy. Má dnes snad někdo odvahu tvrdit, že padli zbytečně…?
Padli ve válce, kterou nezačali, ale o které věděli, že ji musí vyhrát. Jinak vyhraje zlo.
Stejně tak musel přemýšlet i prezident Beneš, když se rozhodoval, zda dá rozkaz k atentátu na zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha…
Ještě bych se chtěl krátce vyjádřit ke kritice pana Janoty stran poválečného odsunu německého obyvatelstva ze Sudet do Německa. Ano, tehdy se stalo mnoho zlého, mnoho našich lidí se tehdy provinilo proti lidskosti. Základní myšlenka, tedy odsunout pryč z neprávem nabytého území ty, kdo jako první plivali, okradli a vyhnali své české sousedy po mnoha staletích soužití, byla v kontextu doby a výsledku války naprosto správná a legitimní. Na této skutečnosti nezmění nic ani fakt, že se tehdy řada jedinců zachovala neskutečně brutálně. Končila brutální válka a nikdo nemávl kouzelným proutkem, aby všechno zlo naráz pominulo.
Snad z výše popsaného jednoznačně vychází, že nemohu s článkem pana Janoty ani trochu souhlasit.
