,,Bože, tentokrát je to asi doopravdy…“ Dva muži, čtyři oči, které toho už viděly jen za poslední rok víc, než tisíce očí jiných za celý život.
Rentgenový snímek náloze.Je videt i odpalovací zarízení vcetne baterií, prijímace a spínace. Ilustracní foto.
Před nimi, na pracovním stole leželo několik předmětů, vzájemně pospojovaných dvěma drátky. Ty drátky měly plastovou izolační vrstvu, jeden barvy modré, druhý barvy červené. Na jednom konci byly drátky přichycené ke kartičce z tvrdého papíru. Na něm bylo z jedné strany cosi namalované a z druhé cosi napsané. To ,,cosi“ namalované vypadalo jako nějaké schéma. Nezasvěcený by možná ani nepoznal, co ono schéma představuje, ale oba muži byli dokonale v obraze.
Baterie, malý přijímač frekvenčních impulzů a spínač…
Druhé konce obou drátků končily v předmětu tenkém jako tužka. Jeho povrch byl matně stříbrný, jeho obsah sám o sobě sice nebyl až tak nebezpečný, ale ve spojitosti s kuličkou čehosi, co se tvářilo jako plastelína a do čeho byl váleček zasunutý, se jednalo o smrtící koktejl.
Schéma zapojení, rozbuška a kousek něčeho, co vypadalo, jako plastická výbušnina…
,,Kdo všechno s tím manipuloval?“ zeptal se ten starší ze dvojice.
,, Kromě pyrotechnické služby při objevení a rozbalení, jsme zatím jen tři, kdo jsme to viděli.“ mladší z mužů byl evidentně podřízeným muže staršího.
,,Toho poslíčka co to doručil samozřejmě máme, ale asi nám moc nepomůže. Byl svým dispečinkem nasměrovaný na určitou adresu. Tam, před kancelářskou budovou na něj čekal nějaký mladší chlápek. Předal poslíčkovi balíček jménem firmy, která sídlí skutečně v budově, ale on s ní podle výsledků šetření neměl nic společného. Proto taky čekal venku. Poslíčkovi to nebylo divné, prý to tak běžně chodí, že na něho někdo čeká už před domem. Takže došlo k předání a tím to zhaslo. Agent Collins už nechal kurýrovi vzít otisky, ale vypadá to, že je čistý. Posadili ho k identiktu a pokoušejí se s ním sestavit portrét toho záhadného odesílatele. No, ale podle toho, co jsem slyšel, to nikam nepovede. Mladší chlápek, ani vysoký, ani tlustý. Brýle, knírek – prostě klasika, která se dá změnit během pěti minut a sedí na polovinu chlapů ve městě. Navíc, ten kluk vidí denně tolik ksichtů, že kdyby si měl zapamatovat každý, tak má hlavu jako pátrací balón…“
,,Co jsi zač ty všiváku…?!“ zasyčel starší z vyšetřovatelů a už po druhé během krátké chvíle opatrně obrátil perem papírovou kartičku s nakresleným schématem na její druhou stranu. Tam bylo modrou barvou a tiskacími písmeny napsaných pár slov -,, Chceme 20 000 000 $. Dozvíte se kdy a jak. Pokud ne, někteří nemocní se neuzdraví…“
Takže šlo o zdravotnická zařízení. Vše naznačovalo, že se jedná o ohrožení nemocnic, klinik, nebo čehokoliv jiného, co má jakoukoliv spojitost s nemocnými. Bylo napsané slovo -,,Chceme“, ale to neznamenalo, že se skutečně jedná o spolčení vícera osob za účelem teroristického ohrožení.
,, Vyhlašuji ,,modrý“ kód. Prožeňme ten dáreček forenzním. Chci grafologický a psychologický rozbor rukopisu. Začneme prověřovat databáze s každým, kdo by mohl mít něco společného s čímkoliv, co bouchá. Včetně magorů a chronických vyhrožovatelů. Chci, aby jednotlivé okrsky poslaly své lidi do všech zdravotnických zařízení ve svých rajónech. Chci rozbor toho plastiku. Jaká je to výbušnina, datum výroby podle složení, prověřit funkčnost rozbušky, možný původ. Chci prověřit to schéma zapojení. Máme toho hodně Paule, tak se do toho dáme…“
,,Rozumím pane, ale… Magor to asi nebude. Já si myslím, že dobře ví, co dělá. Tedy magor to být může, ale šikovnej.“
,,To mě právě děsí Paule…“
Roztočila se kolečka mašinerie, zodpovědné za boj proti terorismu. Případ se jevil jako ,,zvládnutelný“, protože šlo o finanční výkupné. Vždy je to jednodušší, když požadavek zní na peníze. Horší je to s politickými motivy. Těžko se přesvědčuje například cizí vláda, aby propustila nějaké vězně, za jejichž propuštění slibují teroristé svůj útok neuskutečnit.
Jak teroristům, tak bezpečnostnímu aparátu je jasné, že částka 20 milionů (jako tomu bylo v tomto případě) je záměrně nadsazená a nereálná. Ve většině případů dojde ke ,,smlouvání“. Taková licitace poskytuje čas a prostor potřebný k vyšetřování a nezřídka dojde právě během této doby k odhalení něčeho, co později přispěje k odhalení vyděračů.
Obecně nejrizikovějším faktorem jak pro zločince, tak v případě živých rukojmích pro ně, bývá okamžik předání výkupného. Fantazie vyděračů při vymýšlení způsobů předání je nekonečná a naštěstí je na podobné úrovni i jejich naivita. Většinou dost podceňují (z neznalosti) možnosti a technické prostředky aparátu, proti kterému se postavili.
Tento případ však měl určitá specifika, která ho odlišovala od řady jiných. Bylo zjištěno, že pokud by se postupovalo podle nakresleného schématu, výsledek poskládaný ze skutečných součástek by opravdu fungoval jako efektivní odpalovací zařízení. Rozbuška byla také funkční a kulička ,,plastiku“ nebyla ničím jiným, než kouskem vojenské výbušniny C -4. Ta se vyrábí v USA a ve světě má velmi široké uplatnění. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že vzorek pochází z jednoho určitého roku. Výrobci výbušnin totiž v určitých – přesně daných časových úsecích ,,upravují“ přidáváním určitých inertních komponentů chemické složení konečného produktu. To funguje jako spolehlivý ,,rodný list“ každého kousku průmyslově vyráběné výbušniny a dá se tak jasně určit rok výroby a další specifika, o kterých není dobré z taktických důvodů veřejně debatovat.
Vyšetřováním bylo zjištěno, že 15 kilogramů C-4 z výrobní šarže onoho zjištěného roku zmizelo před dvěma lety ze skladu Národní gardy ve státě Ohio. Tehdejší vyšetřování vlastně stále neskončilo a zatím nevedlo nikam. Nikde a nikdy se v mezidobí od krádeže výbušniny až po objevení kousku z ní v zásilce doručené do úřadu FBI, tato výbušnina neobjevila.
Další zvláštností byl fakt, že i když od doručení balíčku uběhlo už několik dní, dosud se neozval nikdo, kdo by o sobě tvrdil, že je tím, kdo má ,,v hrsti“ patnáct kilogramů C-4 a chce 20 milionů $.
Nic, vůbec nic.
S balíčkem i s jeho obsahem zřejmě zacházel ,,odesilatel“ doslova v rukavičkách. Žádné otisky, žádná vlákna, žádné biologické stopy – NIC!!
Ubíhaly dny, ale vyšetřování nevedlo nikam. Od doručení balíčku na služebnu FBI v New Yorku uběhl rok.
Nálož nikde nevybuchla, nikdo ji nikde neobjevil a nikdo neví, jestli někde dosud leží ukrytá, či nikoliv.
Šlo o vtip? O skutečnost?
Jde z toho mráz po zádech…
P.S. - Jde o mou fabulaci a mnou vymyšlený příběh... :-)
