Doslova se zděšením jsem včera večer zkouknul závěrečný díl „kriminální“ minisérie Vodník. Slovo „kriminální“ dávám do uvozovek, protože to bylo všechno možné, jen s dobrou kriminálkou to nemělo společného ani ono pověstné "ň"…
.
Viděl jsem část prvního dílu a pak až ten závěrečný – včerejší. V prvním díle, tedy v té části, kterou jsem viděl, byla postava zanedbaného muže s dlouhými vlasy, už na první pohled evokující slovo – vodník. Ten muž tam řezal na cirkulárce dřevo. Na cirkulárce bylo v tomto veledíle zabito – dekapitováno mimino.
Hned, jak jsem viděl toho otrapu s mastnými vlasy, který pracoval v těsném sousedství rodiny, která takovým příšerným způsobem přišla o dítě, říkal jsem si se smíchem, že je to hodně laciný, takhle ukazovat někoho, kdo vypadá jako vodník (název celé minisérie) navíc, když jedna ze svědkyň uvedla, že v kritickou chvíli spatřila sklánět se nad dětským kočárkem muže, který ze všeho nejvíce připomínal vodníka.
Říkal jsem si, že tak jednoduché to SAMOZŘEJMĚ nebude…
Pak byl druhý díl, který jsem neviděl, a pak rozuzlení…
Fascinují mě filmy, kde se po X - letech sejdou účastníci nějaké té události a vyšetřovatel z nich hromadně mámí sdělení, kde kdo z nich tehdá v kterou chvíli byl, kudy a kam přesně šel a koho cestou potkal.
V případě vodníka šlo o událost starou více než třicet let!
Nevím, jak to kdo má, ale já jsem si jistej, že bych takovému vyšetřovateli moc nepomohl. I když událost, jako je vražda nemluvněte jistě každým ze zúčastněných otřásla a nesmazatelně se jim vryla do paměti, přesto ty obrazy minulosti nebudou asi moc ostré.
Dám příklad – 11.9.2001.
Kde kdo z nás si jistě dobře pamatuje, kde byl a co dělal ve chvíli, kdy se o té tragédii dozvěděl. Pamatujeme si ale opravdu ostře všechno, co té chvíli, kdy jsme se o pádu Dvojčat dozvěděli, předcházelo?
Víme přesně, kudy jsme šli půl hodiny před tím, po jaké straně chodníku, jestli jsme potkali Pepu Omáčku, nebo Frantu Bednáře a jestli měl tehdy špinavé ruce, nebo čisté…?
Ne, vsadím se s Vámi, že většina lidí si vryla do paměti až ten osudný okamžik a možná několik hodin potom. Čas před tím však, jako by neexistoval.
A ve Vodníkovi řešili událost ještě skoro jednou tak vzdálenou v čase, než je od dnešního dne ono jedenácté září…
Další nelogičnost se týkala už přímo vraha – usmoleného muže. Jak jsme se mohli v závěru díla dozvědět, šlo už tehdy, v době vraždy dítěte, o kriminálníka, který navíc v místě vraždy žil dvacet let. Svědkyně, která tehdy jako puberťačka ho musela dobře znát, vždyť se mu s kamarádkami často posmívali pro jeho tělesné postižení, přesto nebyla vyšetřovatelům vraždy schopná tehdy říci, o koho přesně jde, prý jen – někdo, jako vodník…
Navíc ten člověk byl prý kriminálník soudně trestaný, takového člověka by si kriminálka na místě proklepla jako prvního, tehdejší policie sice byla jiná, než ta dnešní, ale úplní pitomci v ní ani tehdy nesloužili. Jak to, že o něm nebylo v tehdejším spise ani slovo…?
Abych to zkrátil, stačilo vidět kousek prvního dílu s umolousaným mužem u cirkulárky a potom posledních cca 10 minut závěrečného dílu, aby člověk nevěřícně zíral.
Oslavu s grilováním na krajském policejním ředitelství během bílého dne s balónky a kytarami nechám bez komentáře, to už je čirý následek nějakého hodně kvalitního „matroše“ v hlavách tvůrců tohoto dílka.
Fascinuje mě, kolik peněz se dá vyhodit doslova oknem, kolik lidí se přiživí nad takovou slátaninou. Marně se ptám, jaká byla cílová skupina minisérie Vodník, napadá mě jen ústav pro duševně zaostalé diváky…
.
