Dneska ráno to tady najednou bylo. Přišlo to nenápadně, tak jako důležité věci chodí. Odjakživa to tak bylo a vždycky to tak bude…
Holky už brzy zjistí, že nestojí za to nastydnout jen proto, aby měly dobrý pocit z toho, jak nás kluky zblbnou svými ladnými křivkami, zahalenými do pavučin. My kluci brzy přijdeme na to, že frajeřina zebe a na některé z nás čeká ve studeném větru zjištění, že těch vlasů je zase na hlavě míň, než jich bylo minulý podzim.
Podzim…
Mám ho strašně rád, o to víc, když se jeho počasí alespoň trochu vydaří. Je asi příznačné, že jen stav očividné změny, jaký cítím na jaře a právě i na podzim, mně dokáže přivodit obzvláště hezké pocity. V běžícím létě, nebo během zimy prostě „funguju“, na jaře se „budím“, a na podzim? Na podzim cítím dozrávání.
Všude a všechno hlásí završení. V barvách podzimu jako bych cítil chloubu přírody, která nám předvádí, co všechno zase letos dokázala. Respektovat (a mít rád) podzim znamená podle mě respektovat běh světa, být smířený s tím, že co někdy začíná, musí i končit. Ne každý konec ale musí být nepříjemný. Může snad být nepříjemné cítit pod nohama vrstvu šustícího listí? Páchnou snad zralé kaštany, co se nám předvádějí svým sametem hnědi? Kdy jindy dokáže příroda ukázat paletu barev tak pestrou, že by jí každý malíř mohl závidět?
Svět okolo nás se připravuje na odpočinek, i my jsme třeba z léta trochu unavení a vlastně vítáme to zvolnění tempa. Spokojený ten, kdo si v takový čas může říct, že to právě minulé období zrodu, zrání a završení mělo v jeho případě smysl. Pokorný ten, kdo je smířený s tím, že třeba ztratil něco, co ztratit musel, protože to tak prostě v životě chodí.
Já osobně jsem letos neměl „dobrou sezonu“. Přišel jsem v ní o to, co má každý z nás jediné v životě. Moje máma už krásné barvy podzimu letos, ani nikdy jindy, neuvidí a její nohy už nebudou nikdy brázdit vrstvu voňavého lisí tak, jak to měla vždycky ráda.
Taky mě letos trochu začalo zlobit moje tělo, jako by mně připomínalo, že už mi nikdy nebude dvacet let a že jsem zdraví nenašel na hnoji.
No a co má být?
Prostě to tak je a nedá se s tím nic dělat.
Vlastně dá. Jít dál a radovat se třeba i z toho, že už je ,,to" zase tady.
Že už zase přichází ten krásný čas, kdy si můžu v duchu říct – „Ahoj podzime. Jsem na tebe připravený a chápu, že patříš k životu. Nebýt Tvých barev a Tvých vůní, jak jinak bych věděl a věřil, že i jaro přijde tak, jako jsi přišel Ty?
Vítej, podzime…“
