Trochu si lámu hlavu nad tím, co může stát za současným postojem USA k situaci na severu Sýrie, kde Turecko „řeší“ Kurdy. Možností je mnoho a jedna se docela nabízí…
.
Jak se v posledních dnech ukázalo, turecká ofenzíva na syrském území může mít jeden neblahý dopad, krom jiných, samozřejmě, a tím dopadem je posílení vlivu takzvaného Islámského sátu. Všichni víme, že stažením amerických jednotek, které v oblasti až do tureckého útoku operovaly po boku kurdských jednotek, došlo v místě k situaci, při které Turkům nic nebránilo severní oblasti Sýrie nabourat a z části obsadit.
Co se Islámského státu týká, tak ten byl právě Kurdy, za významné pomoci americké vojenské přítomnosti, v oblasti prakticky poražen. Jeho příslušníci byli dílem pozabíjeni, dílem zajati a dílem donuceni stáhnout se do formy spících buněk, které si v situaci před tureckým útokem neodvažovaly vystrčit ani nos.
Turecký útok na Kurdy, kteří až dosud zajatce z Islámského státu hlídali a kteří svou činností nutili setrvávat zbytek radikálních islamistů v nečinnosti, však znamenal v totální obrat. Kladu si otázku, zda si opravdu Američané nedokázali spočítat na prstech jedné ruky, že přesně k tomu dojde, pokud svým stažením z oblasti umožní Turecku hodit doslova vidle do dosaženého pokroku v boji proti IS.
Když nad tím tak přemýšlím, tak si říkám, co by měly USA z toho, kdyby se bojovníci Islámského státu znovu aktivovali, kdyby řada z těch významných a dosud zajatých opět nabyla svobody a možnosti obnovit boje za svou věc v oblasti.
Předem uznávám že jde čistě o mou osobní teorii, možná až konspirativní, ale říkám si, že USA možná takový nepřítel, jakým je Islámský stát, navíc bezpečně vzdálený od amerického území, doslova chybí.
Proti komu by měli Američané dál bojovat? Kdo by mohl být jejich nepřítelem, protože se v poslední době ukazuje, jak nemá Amerika nějakého toho „společného“ nepřítele pro vlastní občany, tak je zle. Američtí občané musejí mít od svých náčelníků přesně označené nějaké ty „cíle“, aby byla vůle investovat do zbrojních zakázek, aby bylo jakoby vidět, jak je jejich exekutiva brání a chrání před zlem tohoto světa.
To víte, mají to těžké, proti komu jinému, než proti houfům fanatiků s ne příliš dokonalou vojenskou strukturou, a hlavně než proti hordám, které nehrozí opravdu účinnými zbraněmi hromadného ničení, si mohou dovolit Američané bojovat…?
Na Rusko si netroufnou, to by znamenalo konec civilizace, Irán se ukazuje být také ne zrovna snadným soustem a taková Čína by jim vyprášila kožich takovým způsobem, o jakém se americkému voliči nikdy nezdálo ani v tom nejhorším snu. Ani ta Severní Korea není zrovna vhodným protivníkem pro nějaké ty vojenské výlety, to už ti hoši v dlouhých košilích a koránem v ruce jsou přeci jen „bezpečnějším“ protivníkem…
No jo, vysoká politika je vysoké svinstvo, za které platí vždy ti malí. V tomto případě jsou dost možná kůzletem uvázaným u sloupku Kurdové, kteří se hodili pro špinavou práci, kterou ale, co čert nechtěl, odvedli až možná moc dokonale.
S tím se musí něco dělat, to by tak hrálo, aby nám ty hochy z Islámského státu úplně zlikvidovali…
Pusťme tam tedy na chvíli Turky, oni tam udělají trochu zmatek, pak na Turky jakoby uvalíme nějaké ty sankce, aby se neřeklo, ale mějme na paměti, že nejdůležitější je stále platný fakt, že účel světí prostředky…
Současný americký prezident má jednu skoro až obdivuhodnou vlastnost, kterou před ním disponoval asi jen Jára Cimrman - on dokáže zastávat názor, který zároveň vyvrací. Stačí si jen s očima otevřenýma všímat jeho prohlášení, v nichž dokáže na začátku něco deklarovat, aby to na konci stejného prohlášení dokonale popřel. Inu, číman.
Kola se točí dál, hra pokračuje, peníze se sypou správným směrem a tak to má být…
.
