Neměl už nic a nikoho. Tedy nikoho, kdo by ho přivítal když přišel a nikoho, kdo by ho postrádal, když by se někam vydal…
Bylo mu něco mezi sedmdesáti a osmdesáti. Býval vysokým mužem, ale čas bere vše a i na jeho výšku dosáhl. Nahrbená ramena a bříško už jen naznačovaly místa, kde bývaly pevné svaly. Jeho oči viděly víc, než by snad chtěly vidět, ale nebyla síla, která by je donutila cestou životem občas se přivřít a raději nekoukat.
Už řadu let byl vdovcem a jeho jediná dcera se provdala někam za moře. Tak nějak cítil, že tohle léto co začíná, mohlo by být tím posledním a uvnitř duše cítil, že ještě někde má dluh, který musí splatit. Sedl si ke stolu a začal psát. Psal rukou, protože cítil, že to, co chce napsat nemůže napsat žádný stroj, ale ruka vedená srdcem.
Když to další ráno vystupoval z autobusu na náměstí, které kdysi tak dobře znal, otočil hlavu v němé otázce k řidiči a ten mu pokývnutím potvrdil, že je to skutečně to náměstí, v tom městě, kam si koupil jízdenku. Přijal ten fakt a s povzdechem se dal do počítání, kolik je to vlastně let, kdy tam byl naposledy.
Třicet pět let...
Tehdy měla na sobě modrou zimní bundu a červené tváře od mrazu, co jako by zmrazil ten okamžik v jeho vzpomínkách navždy. ,,...zas někdy jo...", řekl jí tehdy, ale tak nějak věděl, že žádné ,,někdy" už nebude. Nebylo, celých dlouhých třicet pět let...
Změnilo se toho hodně, ale tu ulici, ten dům by našel i poslepu. Už byl přestavěný ten dům a vlastně se vůbec nepodobal tomu, kde strávil jedny z nejhezčích okamžiků svého života, kdysi - kdesi v hlubině času. Před tím domem stálo auto a právě z pod něho vylézal muž. Bylo mu něco přes čtyřicet let a své matce byl tak strašně podobný, že se starému muži až zastavilo na vteřinku srdce. Poznal, že došel tam, kam dojít chtěl.
,,Dobrý den. Nezlobte se, že otravuju, ale hledám jednu známou. Snad byste mně mohl pomoci..."
Mladší muž si čistil dlaně do kusu hadru a teprve, jako by si starého muže všiml.
,,No, zkusit to můžeme. Jak se ta vaše známá jmenuje?"
Starý muž vyslovil to kdysi milované jméno a i když věděl, že se ptá toho pravého, stejně pociťoval napětí z toho, jaké odpovědi se mu dostane.
,,Aha... můžu se zeptat, kdo jste? Já jsem její syn..."
,,Já vím Martine."
,,Vy mě znáte pane?" údiv a pozvednuté obočí, tak stejné, jako mívala ve chvílích údivu jeho matka ve své tváři.
,,Kdysi jsem znal tvého... promiňte vašeho, otce i vaší matku..."
,,Ano? A jak se vlastně jmenujete? Znal jsem vás taky?"
Starý muž mu řekl své jméno, ale jak správně tušil, nic mu neříkalo.
,,Je maminka doma? Bydlí ještě tady, nebo někde jinde?"
,,Táta je v nemocnici. Už dlouho, má problémy s kloubama a máma... Máma je na hřbitově."
,,Aha, víte, já jedu z daleka. Mohl bych na ní prosím třeba támhle na té lavičce na dvorku počkat? Nebudu vás nijak obtěžovat..."
,,Vy jste mně nerozuměl. Maminka se už ze hřbitova nevrátí. Je tam pochovaná..."
Stál nad tou deskou z kamene, ze které se na něho z fotografie smála její tvář. Byla mnohem starší než si ji pamatoval, ale ten úsměv, ten úsměv by poznal mezi tisíci. Nejvíc mu bylo líto, že kdyby nebylo jednoho opilého řidiče, který ji srazil před dvěma roky z kola, mohl její tvář vidět před sebou živou. I ve svém vysokém věku pořád jezdila na kole, tak jako kdysi a nakonec ji to přivedlo pod tu desku z kamene. Osud jim nedovolil prožít své životy bok po boku. Každý žil ten svůj, se svými blízkými a ani teď, po tolika letech jim nebylo dopřáno, aby se znovu setkali. Chtěl jí toho tolik říct, ale když nad tím tak přemýšlel, vlastně ani nevěděl, jestli by k tomu měl dost odvahy.
Kdysi byl vojákem a jedna zbloudilá kulka mu zle potrhala nohu. Rána se zahojila už dávno, ale dodnes mu v ní cukalo, když se blížil déšť. Tak tomu bylo i toho dne, kdy stál u jejího hrobu. Rozhlédl se a opravdu viděl na nebi modročerné mraky, co značí letní bouřku. Sáhl do kapsy a vyndal z ní pár listů papíru. Položil je na obrubu ze žuly a pomalu odcházel pryč.
Vítr svým dechem rozbalil papír a první kapky letního deště se dotkly země. Starému muži už pár kapek po tváři teklo. Ten letní déšť rozředil jejich slanost, ale nezchladil jejich palčivost. Dopadající kapky letního deště rozmazávaly i inkoust, kterým byl popsaný papír, ležící stále na okraji hrobu, jakoby navzdory poryvům větru. Jedna obzvláště veliká kapka dopadla jako slza na slova -,,...odpusť Motýlku..."
