Měla zpoždění, ale to mu nevadilo. Uměl být hodně trpělivý. Tak trpělivý, jak jen může dravec na lovu být…
V tom triku, co měla na sobě, ji ještě neviděl. Bylo sněhobílé a jeho paradoxně napadlo, že ho bude škoda.
Toho trika ano…
Věděl přesně, co bude následovat, vždyť její zvyky tak dobře znal…
----------------------
Cítila se dobře. Na to, že končil poměrně náročný den, až obdivuhodně dobře. Čekalo ji půlhodinové kroužení po chodníku parku a v duchu si říkala, že si možná jedno – dvě kolečka ještě přidá. Zvýšila si trochu hlasitost hudby, která putovala z maličkého iPodu do sluchátek v jejích uších, utáhla si naučeným pohybem gumičku okolo culíku blonďatých vlasů a nasadila své tempo. Nemohla tušit, že ji sledují dvě lačné oči…
----------------------
Mohl si dopřát ten luxus a ještě chvíli pozorovat kočičí pohyby jejího těla. Věděl, že bude trvat přesně deset minut, než se „TAM“ dostane. Měl spoustu času…
----------------------
„Byla to docela pěkná holka, co…?“
„Byla…“
Její tělo leželo v tom dění tak nějak nepatřičně klidně. Tři scény krutého divadla, jaké umí zrežírovat jen život. Jedna byla okolním světem, který si běžel dál svým obvyklým tempem. Druhá scéna, ohraničená zeleno-bílo-červenou policejní páskou, byla maličko zpomalenější. Několik lidí – všechno byli muži - se v ní pohybovalo zdánlivě bezúčelně a pár z nich na sobě mělo policejní uniformy.
Třetí scéna, ta nejmenší, byla také ohraničená páskou, jako by byla scénou ve scéně. Ta byla tichá, stejně jako tělo mladé ženy, okolo kterého bylo v trávě pár cedulek s čísly.
Jako přízraky z jiného světa, se kolem toho chladného těla pohybovalo několik postav v bílých overalech z papírové buničiny na jedno použití. Na rukou tenké latexové rukavice, přes vlasy přetažené kapuce a v obličejích roušky.
Smutní herci tragedie zvané vražda, obsazení do vedlejších rolí…
„Je to ten samej, že jo…?“
Otázka, na níž odpověď byla jasně vidět na krku ženy, která už nikdy nebude moci zestárnout…
„Třetí a já se fakt bojím, že jestli ho nedostaneme co nejdřív, tak není poslední.“
Jeden z kriminalistů přidřepl k tělu, aby si mohl lépe prohlédnout tenkou plastovou pásku, která byla díky zoubkům po svém obvodě a maličkého „zámku“, pevně zatažená okolo naběhlého hrdla oběti. Páska měla černou barvu a byla vlastně stejná, co používají policisté jako plastová pouta. Taková páska se však dala sehnat v každém obchodě s potřebami pro kutily…
--------------------------
„Tak co nám povíš? Našel jsi něco, čeho by se dalo chytit?“
Soudní patolog by rád vyšel vstříc dvěma detektivům, se kterými stál na chodbě budovy Ústavu soudního lékařství, kde všichni tři svorně cucali nezvykle dobrou „kelímkovou“ kávu z automatu. Jenže se obával, že až na jednu maličkost, jim nebude moci říci o téhle oběti vraždy nic jiného, než jim řekl před časem o těch prvních dvou.
„Nic moc, tedy nic moc nového. Zase mladá holka, zase pěkná. Jediný rozdíl je ten, že tohle byla blondýnka a ty dvě první byly brunety…“
„Takže podle tebe taky jde o stejného grázla, co oddělal i ty dvě holky v Nuslích?“- přerušil jeden z vyšetřovatelů patologovu řeč.
„Jasně, stejné Modus operandi – já nemám nejmenší pochybnost. Zase jako první úder do kořene nosu. Tím ji částečně omráčil a v podstatě oslepil. Spousta krve a zase ta plastová páska. Oběť zemřela udušením, podle všeho v bezvědomí. Znásilněná, no vlastně to už nebylo znásilnění, ale spíše nekrofilní zneužití, opět až „Post mortem“. Hematomy obou podpaždí, zřejmě jak ji táhnul v bezvědomí z místa, kde ji napadl, na místo, kde byla nalezená. Tam ji taky podle všeho zabil a zneužil. Opět podle všeho použil kondom, takže na vzorek DNA ze spermatu můžete zapomenout. Ani pod nehty neměla oběť jediný kousek jeho kůže, takže také nic. Ale jedna věc je tentokrát jiná a nová“ – ušlíbl se patolog – „…tentokrát vám poslal vzkaz…“
„Vzkaz?!“ – zvednutá obočí obou detektivů a tři prázdné kelímky od kávy…
---------------------
„Asi je blbost, aby si to tam psala sama, že jo…“
Dva detektivové z pražské „mordparty“ seděli v kanceláři svého šéfa a všichni tři se dívali na pár fotografií. Z některých se nedalo poznat, kterou část lidského těla přesně zabírají, ale ze dvou bylo jasně patrné, že jde o vnitřní stranu stehna.
Tam, na bílé kůži, modrou tužkou - pravděpodobně „propisovačkou“ – bylo napsané písmeno – C, ohraničené uvozovkami („C“).
„Jste si jistí, že je to práce stejného člověka, jako byly ty dva předchozí případy? Tehdy ale přeci nic podobného na tělech nebylo…?“
„Ano – to na první otázku, šéfe. Ne – na tu druhou. Machůň (patolog) se dušuje, že na těch předchozích dvou tělech nebyla ani čárka. Jinak ale všechno do puntíku sedí a podle všech markantů máme fakt na krku sérii…“
„Jak se vlastně jmenovala?“
„Cihelíková, šéfe. To ale myslím není to naše – „C“ a nejspíš je to jen shoda náhod. Nevíme, jestli ji vrah znal podle jména, ale samozřejmě, že vyloučit to nemůžeme. Ta úplně první se jmenovala Sýkorová a ta druhá Kolářová. Asi to bude horší…“
„Jak to myslíš?“
„Písmeno „C“, je přeci třetí v abecedě. A tahle oběť je vlastně třetí, že jo…“
„Myslíš, že jako ten cvok „jede“ podle abecedy a jen třeba ho ta písmena napadlo psát až teď u té poslední…?!“
„Abeceda je dlouhá, šéfe…“
Všem v místnosti doslova zatrnulo…
-----------------------------
Těšila se na večer. Měla jít s kamarádkami na skleničku a na pokec. Bylo k vzteku, že zrovna když tak spěchala, nesvítily v garáži světla…
------------------------------
„Ahoj, ty moje malé, voňavé – „D“…“ – zašeptal si pro sebe a v šeru, jaké v garážích panovalo, se mu zaleskly ty jeho oči…
