… a tak malý kousek ho poznat smím. Mohl bych poznat i zbytek, ale nejsem sebevrah…
Čas od času se zasním, a představím si místa na světě, na kterých jsem nikdy nebyl, místa, na která i kdybych měl peníze, nebudu na ně mít odvahu. Je jich mnoho. Rád bych viděl na vlastní oči místa, o kterých čítám, když občas otevřu Bibli. Rád bych se procházel ruinami starobylých měst v bývalé Mezopotámii, obdivoval hrobky faraonů a lezl na Kopje v Zimbabwe.
Rád bych rybařil na jezerech v Karelii, stejně jako kdysi Rudolf Luskač. Chtěl bych někdy vidět krásu Sankt-Petěrburgu, rád bych viděl tajgu.
Rád bych procestoval celou Afriku křížem krážem, jako kdysi David Livingstone, kolumbijské pralesy, i města jako je Medellín či Bogotá. Rád bych si vychutnával vůně Orientu a seznamoval se s běžným životem lidí tam žijících.
Jenž nejsem sebevrah a ani hrdina. V Palestině má lidský život cenu prachu u cesty, v bývalé Mezopotámii snad ještě menší. Ve spoustě zemí Afriky když vás nedožene ebola, tak nějaký ten hrdlořez z nějaké té povstalecké frakce jistě ano. V Kolumbii to mají pod palcem drogoví baroni se svým vyřizováním si účtů mezi jednotlivými gangy, v Egyptě se k pyramidám nedoporučuje jezdit bez vojenského nebo policejního doprovodu.
Obrovský kus světa s úžasnými památkami patří islámu, který není příliš nakloněn turistům ze Západu.
Rusko s jeho památkami a přírodními krásami si v současné geopolitické situaci také raději nechám ujít.
Nejsem dobrodruh, rád při cestě někam počítám s návratem domů. Možná jsem posera, každopádně je mi strašně líto, že na těch nejkrásnějších místech naší planety dělají místní lidé všechno proto, aby se u nich málokdo z cizinců cítil bezpečně. Není to ovšem vina jen místních lidí, spoustu problémů si v těch končinách dělá naše Západní civilizace sama.
A to je škoda.
