Na včerejší večer jsem se docela těšil. Mocně upoutávaný televizní film „Piknik“, který měl být o setkání bývalých politických vězňů, měl být jakousi dobrou tečkou za ukončeným týdnem…
Nebyl. Byl jen jakýmsi otazníkem, rozpačitým pokrčením ramen. Děj filmu v podstatě trčel na jednom místě, obrazně řečeno na jakési louce, kde se pár jinak dobrých herců snažilo, aby neusnuli. Ani autentické prostředí lágru ději nepomohlo tak, jak by bývalo jistě mohlo...
Téma lidí odsouzených komunistickým režimem k dlouholetým trestům v pracovních lágrech je tak silné, že mě až děsí, když vidím, jak nezáživně se ho může někdo zhostit. Když si uvědomím, jak dobří herci v tom filmu hráli, namátkou jmenuji třeba pana Mrkvičku, Němce, Nárožného, Vlacha, Munzara atd., pak mi nezbývá, než se ptát, proč proboha něco takového s takovými skvělými herci musel natočit zrovna režisér Hynek Bočan, který na to evidentně nestačil?
Ani rádoby tajemná zápletka s hledáním bývalého bonzáka mezi aktéry, nemohla film posunout někam, kde by si takový námět zasloužil být. Použití několika klišé, jako třeba že jen na Slovensku umí dobré klobásy a pálenku, že zřejmě všichni emigranti z Kanady musí mít nutně za barákem jezírko s bobry a stromy s mývaly, nebo že chudáci hoteliéři mají tak tvrdý život, že ani nemohou se svými přáteli v klidu dva dny popiknikovat… tento filmový počin shodily ještě níže, než už svým dost nudným dějem byl.
Je to fakt škoda, takové téma to je, taková dosud nezahojená rána na těle naší historie, obzvláště dnes, kdy se ozývají Gottwaldovi pohrobci ústy všech těch komunistů typu pana Exnera, nebo poslankyně za bolševickou partaj, paní Semelové, by si takový příběh mužů, co zažili peklo, zasloužil, aby byl filmovým nebem…
