První kapitola detektivního románu o muži, který ztratil sám sebe, své jméno, svou minulost. Minulost však neztratila jeho a nehodlá ho jen tak pustit ze svých spárů. Za vše se v životě platí a jen smrt je neúplatná...
Světlo…
Ten vjem byl hodně intenzivní a mně se ale vůbec nechtělo vstávat. Cítil jsem se unavenej a i otevřít oči mi připadalo, jako úkol nad moje síly.
To ticho bylo zvláštní. Když je světlo, měl by být slyšet i nějaký zvuk.
Jakýkoliv zvuk.
Dočkal jsem se.
Nejednou, stejně rychle, jako se chvíli před tím objevilo světlo, někdo ,,pustil“ i zvuk. Někde vpravo něco tlumeně vrnělo, někde něco o něco cinklo a něčí kroky se s jedním zvláštním zaskřípěním ozvaly odněkud, kam jsem neviděl.
Chtěl jsem se pohnout, něčím a jakkoliv. I to se zdálo nad moje síly. Sakra, co se děje?! Spím a něco se mi zdá, nebo jsem se nalil a teď za to platím?
,,Doktore, můžete přijít? Vypadá to, že se nám probral…“
Byl to ženský hlas a já ho neznal. Nebyla podle hlasu mladá, ale to mně nijak nevadilo. Co mně vadilo, bylo to, že jsem nevěděl kde a proč to vlastně jsem. Odpověď na otázku -,,kde“ přišla po malé chvilce. Měla podobu mužské tváře. Sice ani tahle tvář mi nebyla povědomá, ale oblečení toho muže a prostředí za jeho zády se nedalo zaměnit za nic jiného.
Jsem v nemocnici!
,,Dobrý den. Jak se cítíte?“
Chtěl jsem mu odpovědět, ale nějak to nešlo. Musel jsem párkrát polknout, to mě ale donutilo zakašlat a v tu chvíli jsem měl pocit, že mně někdo zapíchl něco hodně horkého do pravé strany hrudníku.
,,To nic, máte zlomená dvě žebra a celkově pohmožděný hrudník. Vím, že to bolí, ale nemusíte se bát, nezabije vás to.“
,,Zlomená… žebra?!“
Bylo to spíš zaskřehotání, než cokoliv jiného. Kdybych nevěděl, že jsem to byl já, kdo právě promluvil, nevěřil bych, že ten hlas může patřit mně. Jaký je vlastně můj hlas?
,,Můžete mi říct, jak se jmenujete?“
Oči doktora se vpíjely do mých a mně – nevím proč přišla jeho otázka směšná. To ale jen do chvíle, než jsem nad ní začal vážně přemýšlet. Není nic jednoduššího, než někomu říct svoje jméno.
To ale platí v případě, že víte, jak se jmenujete.
,,Já… Já nevím…?!“
S tím skřehotáním už to nebylo tak zlý a myslím, že už mně bylo rozumět…
,,Co jste říkal?!“
Doktorova otázka vypovídala o tom, že mně asi rozumět pořád není.
,,Já – nevím!“
Snažil jsem se dát svým slovům důraz pokusem o nadzvednutí. Zlomená žebra a asi i jiné součástky mého těla mně však jasně daly na srozuměnou, že dělám blbost.
,,Co se se mnou stalo? Proč jsem tady?“
Tentokrát jsem pro zdůraznění otázky použil pouze oči, kterými jsem obkroužil místnost. Pohyb čímkoliv jiným už jsem raději neriskoval.
,,Od policie čekají, až se proberete. Myslím, že oni vám odpoví na vaší otázku lépe. Vy zatím přemýšlejte nad mou otázkou. Jak se jmenujete? Mimochodem, ty chlápky od policie to bude zajímat možná víc nežli mě…“
Zlomená žebra, pocit, jako bych vypadl z rychlíku a navíc si nemůžu vzpomenout, kdo jsem. Nevím jak se jmenuju, nevím kolik je mi let. Nevím odkud jsem přišel a nevím, kam jsem chtěl jít. Vím jen, že se tomu říká snad amnézie. Ta občas nastává po nějakém duševním, nebo fyzickém karambolu. Vzhledem k mému potlučenému tělu to byl asi ten karambol tělesný.
,,Měl jste nehodu. Vaše auto je na odpis a vy můžete děkovat všem svatým, že nejste na odpis taky. No, abych byl přesný, ono to vlastně vaše auto nebylo. Patřilo jedné ženě, tady se prosím podívejte na její fotografii.“
Byl to polda v civilu a strčil mi před obličej fotku docela pěkné ženské, jejíž výraz kazil typ úředního zpracování. Ta fotka byla malá, byla na ní vidět jen hlava a ramena. Jako z nějakého průkazu, nebo nějakého záznamu.
,,Znáte jí?“
,,Já neznám ani svoje jméno, nepamatuju si ani, jakou barvu mají moje vlastní vlasy! Jak si mám doprdele pamatovat nějakou ženskou?!“
Pár vteřin se na mě mlčky díval.
,,Za prvé, buďte slušnej! Za druhé, byste si vzpomenout měl! To její auto shořelo do mrtě a my tu ženu nemůžeme najít. Podle evidenčního čísla motoru a rámu víme, že byla majitelka toho auta. Co nevíme, je to, kde se zdržuje. V místě bydliště jí neviděli nejmíň týden. Co je ale horší pro vás, je to, že v autě pravděpodobně shořely všechny vaše doklady. Nebyl jste připoutaný a proletěl jste při nárazu ven čelním sklem. Měl jste u sebe v kapsách jen svazek klíčů a mobilní telefon. Ten je samozřejmě zakódovaný a protože není na ,,smlouvu“, ale na SIM – kartu, nepomůže nám, ani vám zjistit, kdo jste. Předpokládám, že když nevíte ani jak se jmenujete, nevíte ani, že máte mobil. Natož pak jeho kód, hádám správně…?“
Jen jsem zavrtěl hlavou.
,,To vás tak strašně zajímá, kdo jsem? To je snad hlavně můj problém ne?! Jsem snad z něčeho obviněný…?“
,,To snad zatím ani ne, nás zajímá spíš to, kdo a proč poškodil brzdný systém auta, co patří ženě, která zmizela…“
Text, který jste právě dočetli je první kapitolou mé nové práce - knihy , která se právě rodí v mé fantazii. Bude se jmenovat -,,Těší mě, Cháron..." a bude o muži, který postupně získává zpět svůj minulý život a musí o něho velmi záhy bojovat s někým, kdo nevěří tomu, že jeho paměť zakryla opona zvaná retrográdní amnézie. Jak už to bývá, jde o peníze, o zločin který k nim vedl,o lásku která byla a není a o touze žít za každou cenu. Doslova...
