Ležela na břiše a lehká přikrývka, shrnutá ke straně, jen zvýrazňovala její nahotu. Díval se na její tělo, ale nedalo se říci, že by ho vnímal…
Snad viděl v duchu tělo jiné ženy, vzdálené v onu chvíli tisíce kilometrů a miliony světelných let. Jeho pohled se svezl na vlastní dlaně, a jakoby na nich zase v té tmě viděl krev.
Nejen krev, cizí i vlastní, ale i zažranou špínu pocházející z cizí země znásilněné cizími muži, jako byl on sám. Ze země rozervané trychtýři kráterů po dopadu milionů granátů, které hyzdily její tělo stejně, jako nesmyslná pavučina zákopů.
Zase cítil ten zvláštní všudypřítomný nasládlý pach smrti, jeho nohy zase jakoby byly plné otoků a puchýřů, rozmáčené tisíci kroky v blátě a špinavé vodě, v níž plavaly tak často krysy.
Tisíce, miliony krys…
Když si vzpomněl na krysy, nemohl si nevzpomenout také třeba na Nicka Willburse, na jeho obličej, který měl právě výraz krysy, přestože jeho veselá a otevřená povaha byla tomu, co si pod pojmem –„krysa“ lze představit, tak obrovsky vzdálená.
Ani Nickovi nebylo dopřáno, aby se dočkal konce toho šílenství, aby mohl, tak jako on sám, sedět po letech v nočním tichu na posteli ve svém domě a sledovat nahotu své spící ženy.
Když nad tím tak přemýšlel, tak Nick vlastně zemřel ještě dříve, než on poznal tu vzdálenou dívku tam ve Francii, když se snažil na krutých pár dní volna zapomenout na peklo zákopové války.
Na peklo toho, čemu se bude později říkat První světová válka…
Ani ta dívka tehdy, která, stejně jako on, potřebovala na chvíli zapomenout na přítomnost tím, že spojila svoje tělo s cizím člověkem, spřízněným místem i poznáním všudypřítomné smrti, ani jeho vlastní žena nemohly pochopit, proč dokáže sedět celé hodiny v nočním tichu a dívat se na své ruce.
Snad v nich zase držel německý zákopový nůž, který vytáhl z těla Nicka Willburse.
Nůž, kterým ho zabil německý voják se světlými vlasy, co byly tak podobné kukuřičnému šustí. Německý voják, kterého on sám probodl bodákem hned po tom, co s doširoka otevřenýma očima a s výkřikem, kterému nerozuměl, zabodl svůj nůž do Nicka.
Potom sténali oba, on sice rozuměl jen tomu, co skrze krvavou pěnu vycházelo ze rtů Nicka, ale byl si jistý, že i umírající německý voják volal stejného Boha, jako Nick…
Seděl po letech na posteli ve svém domě a spustil ruce na plátěné prostěradlo. Když se toho prostěradla dotkl, jakoby se najednou ticho noci rozeřvalo zvukem trhaného plátna, přecházejícího do hluku tisíce lokomotiv, řítících se z nebe, po čemž vždy následovalo vzedmutí země při výbuchu, který, ač se zdálo, že už to není možné, byl ještě ohlušující. Svištění šrapnelů, jakoby už vlastně zaniklo v tom všem pekelném rámusu dopadu dělostřeleckého granátu.
Ať udělal cokoliv, ať pomyslel na cokoliv, dotkl se čeho chtěl – vždycky se znovu a znovu ocitl tam - v blátě a krvi zákopu.
Znal odpovědi na spoustu otázek, na tu jednu však, jak se zdálo odpověď neexistovala.
Copak to nikdy neskončí…?!
